Návrat z broumovského exilu

Před třiceti lety...

5. listopad 2020. Před třiceti lety jsme - my kongregační sestry dominikánky - definitivně opustily svůj téměř čtyřicetiletý exil v benediktinském klášteře v Broumově.

Uplynuly tři desítky let... Co je to vzhledem k věčnosti? Ale z pohledu jednotlivce - je to celý můj dosavadní řeholní život. Na ty tři měsíce (jeden ještě postulátní a dva noviciátní) v Broumově nezapomenu. Říká se, že v paměti zůstane to pěkné a asi je to tak i u mě, ať doluji v paměti, jak hluboko to jde, nemůžu si jiného vzpomenout.

Kde a co byl Růžový dvůr, to asi ještě většina sester ví, i těch mladších než jsem já. Ale kde se říkalo "u klapky" či kde byla "expedice", to už by asi byl větší oříšek. Zavírám oči a vybavuji si, kde která sestra bydlela a kdy jsem u ní byla v cele poprvé. Většinou až při balení a stěhování... Matka Anastázie, sestry Petra a Markéta, pak nevím, za rohem Angelika, Lubomíra, pak náš čtyřlůžkový postulát a noviciát, kterým se procházelo do pokoje magistry postulantek sestry Miroslavy, za knihovnou matka Jaromíra a úplně u schodiště sestra Viktorie, která pištěla, když uviděla myš. U kuchyně sestra Irenea, u té "klapky" sestra Dětmara. Někde mezitím ještě nemocnička - Pravoslava, Laura, Vladislava, Rita a Salvatora. V další budově bych ještě možná dala dohromady, kdo byl s kým, ale už ne kde. Myslím, že nás toho 5. 11. odjíždělo skoro čtyřicet (kongregace měla v době mého vstupu 135 sester). Skupina "sester budovatelek" se ale už do Bojkovic stěhovala v červenci a v září a sestry z nemocničky odjely o pár dnů dřív sanitkou.

Brouzdám se minulým časem a přemýšlím. Před očima střípky událostí a mozaika minut, hodin a dnů. Prvního srpna nastoupila do Broumova poslední budoucí novicka - byla jsem přistěhována já ;-). Asi 8. 8. první sliby sestry Františky. 15. 8. nastoupil do komunity náš kaplan otec Jan Maria Vianey Josef Hub OP. Předtím odjela na dovolenou ošetřovatelka sestra Hyacinta - a v masovém mlýnku hned skončil koneček prstu budoucí sestry Michaely. Příležitost pro můj první ošetřovatelský zákrok v kongregaci. A vzpomínám, že jsme řešily ani tak ne ten prst, jako to, jestli sestry budou jíst sekanou i s krví.

Vůbec si ale nevzpomínám, jestli jsme jako budoucí novicky už dopředu věděly, že hned po obláčce začne stěhování a že v Broumově "končíme". Fakt nevím. Obláčku jsme měly 8. 9. A už 15. 9. byl náš noviciát rozdělen a 2 novicky odjely i s naší novicmistrovou sestrou Slavomírou budovat Bojkovice. Náš "zbytek" byl pak svěřen do formační péče submagistře sestře Veronice. Musím poctivě přiznat, že si nepamatuji z té doby ani jedno formační setkání. Ani kde, ani kdy, ani o čem. Hic sunt leones... Zato vím, že jsme možná stihly i výpravu na Hvězdu a docela určitě nějaké vycházky do blízkých diezenhoferovských kostelíků. A též si pamatuji, že sestra Rajmunda dostala mononukleózu. V té době bylo zrovna uzavřeno náchodské infekční oddělení a ona se v noci dusila a bylo třeba, aby s ní někdo byl, a protože já už jsme tu nemoc měla na vysoké, byla jsem vybrána jako vhodný adept. Myslím, že jsem si připadala důležitě ;-)

Stěhování - to si pamatuji dobře. Pracovně jsem byla zařazená - kromě kuchyně - také do kanceláře k ruce sestře Evě a sestře Petře. A hlavním úkolem bylo zajišťovat stěhováky. Myslím, že jsme jich postupně vypravily 17. Sedmnáct kamionů... Každý týden asi dva. Přijížděly za tmy, všechno už bylo připraveno z předcházejícího dne, možná jsme se modlily už v půl páté, někdy určitě, a pak už "to jelo". Kromě nábytku a osobních věcí všech sester - kterých bylo ke čtyřicítce - se stěhovalo všechno možné. Ještě na okraj - moje postel se stěhovala úplně první ze všech a byla jsem náležitě hrdá na to, že jsem byla uznána za schopnou spát několik týdnů ve spacáku na zemi. A taky je doložitelné fotkou, že sestra Michaela už též nemá postel, zato ale stále má žehlící prkno, aby byla jako ze škatulky. Kamion s přívěsem zabrala knihovna sestry Pavlíny. Kaple se stěhovala 18. 10. do Střelic. Též jídelna, knihařský lis, harmonium a pianino, ještě nějaké pozůstatky z výroby hostií - s tím vším pomáhali terciáři a taky můj táta. Řady zavařených kompotů, maxihrnce včetně děravých, police ze špajzu, roboty a další vybavení kuchyně. Ze zahrady dýně, rybízy, růže... taky slepice.

S balením a nošením věcí nám kromě profesionálních stěhováků a pana Simka pomáhali premonstrátší novicové Jakub Med, Evermod Sládek a Gereon - a ještě jeden, jehož jméno jsem už zapomněla. Měli noviciát na nedaleké faře v Ruprechticích. Vedl je pan opat Tajovský. Několikrát jsme místo práce diskutovali o řeholi svatého Augustina a o tom, jestli jsme také kanovničky, když oni jsou kanovníci. Pan opat Tajovský nás též navštěvoval a sloužil i poslední mši svatou před naším odjezdem z Broumova. Byl velmi otcovský a měl sestry rád.

4. listopadu byla neděle a my jsme měly poslední rekolekci v kapli bez lavic a oltáře. Posloužily židle a stůl - možná jsem přemýšlela o tom, že se Ježíš narodil v chudé stáji... Se sestrou Vlastou jsem tehdy ještě pronikla na půdu a viděla tam lavice z gymnázia, které asi opravdu pamatovaly Jiráska. A pak jsme se spolu proplížily i do podzemí. Sklepem šlo projít dolů ještě asi dvě patra. Níž už nechtěla, prostory byly asi zatopené. Pamatuji si maličké krápníčky na stropě...

5. listopadu bylo v Broumově sychravo. Nasedaly jsme dopoledne, pan Otte z muzea pořídil poslední fotky. Do Bojkovic jsme dorazily kolem 16. hodiny. Poletoval sníh a do rána pak bylo bílo. Šťastně skončila jedna anabáze a sestry se vrátily domů. Už je to třicet let. Deo gratias.

ses. Miriam OP H. Hřebačková