Historie Kazatelského řádu
Řád kazatelů (latinsky Ordo Praedicatorum),
rovněž nazývaný podle svého zakladatele Dominikánský řád, má svůj původ
v období středověku. Vznik Kazatelského řádu byl odpovědí na potřeby
vývoje Evropy na přelomu 12. a 13 století. Společenský vývoj probíhal
rychle a církev jakoby zůstávala o krok pozadu. Tradiční mnišské řehole,
které dosud velmi pozitivně ovlivňovaly středověkou společnost, nebyly
schopné reagovat na nové společenské kontrasty v rozvoji demografickém,
ekonomickém a sociálním. Nestačilo již být jen vzdělancem a ochráncem
klasické kultury, učeným opisovačem ve skriptoriu či zdatným
iluminátorem. Cisterciáci, benediktini a jiní mniši, žijící v odloučení
za zdmi kláštera nebyli připraveni na nové potřeby rozvíjející se
evropské společnosti. Začínalo být zřejmé, že se již nestačí za křesťany
modlit a postit, nýbrž že je také třeba mezi ně jít a věnovat se jejich
náboženské výchově.
Svatý Dominik Guzmán
Sv. Dominik Guzmán se narodil kolem r. 1175 v Calerueze ve Španělsku. Po studiích v Palencii se před r. 1200 stal členem kapituly v Osmě. Zásadní význam mělo pro Dominika setkání s albigenskými - zastánci heretického neboli mylného učení. Dominikova touha po kázání Pravdy o Bohu a touha po spáse duší jej vedla k neúnavné kazatelské službě. Byl svědkem neúspěšné misie cisterciáckých mnichů, a proto se rozhodl pro radikálně odlišný způsob kázání a misií. Kolem r. 1207 začíná žít po vzoru apoštolů a prvotní církve, aby nejen slovem, ale i osobním příkladem života přivedl albigenské k pravověrnosti.
Dominikovi spolupracovníci
Podle nejstarší řádové tradice složili v dubnu 1215 dva Dominikovi spolupracovníci do jeho rukou řeholní sliby. Ve francouzském Toulouse tak vznikla první komunita bratří kazatelů, které v prosinci 1216 udělil papež Honorius III. církevní schválení. V příslušných papežských dekretech bylo nové řeholní společenství nazýváno Řádem Kazatelů a Dominik byl titulován "převorem Kazatelského řádu". Byla to další z novot oproti jiným mnišským i kanovnickým řádům, které tvořily federaci samostatných klášterů, jejichž opati si byli rovni a žádný neměl pravomoc nad ostatními. V zakládací bule papež charakterizoval dominikány jako "průkopníky víry" a "obnovu apoštolského života".
Rozeslání bratří, ženská společenství
Sv. Dominik rozesílal bratry do Španělska, Francie, Itálie, Německa, a další místa Evropy. Ještě za Dominikova života se kazatelský řád rozšířil po celé Evropě. Při rozeslání v roce 1217 měl řád asi 20 bratří, na konci roku 1219 jich už bylo přes 100. Na počátku roku 1218 se Dominik znovu vydává do Říma, kde získává od papeže povolení hlásat evangelium celému světu. Věnuje se také obnově ženských řeholních společenství.
První stanovy
V květnu 1220 se v italské Bologni konala první generální kapitula řádu. Zde se projevuje další odlišnost řádku Kazatelů, totiž jeho demokratické vedení, respektující názory každého bratra. Na této kapitule byly upevněny stanovy nového řádu. Tyto stanovy nejen že nezavazovaly pod hříchem, ale dokonce plná moc představeného umožňovala dispenzovat bratry od plnění některých jejich požadavků, a to s ohledem na Kázání a spásu duší.
Rozšíření Řádu a Dominikova smrt
Na další kapitule, která se konala roku 1221 bylo rozhodnuto o rozdělení řádu na jednotlivé právní celky, zvané provincie. V té době čítal řád asi 300 bratří ve 25 klášterech. Zároveň se dominikáni rozšířili do dalších zemí - Anglie, Skandinávie, Polska, Bosny a Maďarska. Brzy po skončení II. generální kapituly, sv. Dominik umírá.
Kazatelský řád se dále velmi rychle šířil a v r. 1358 měl již 630 mužských a 157 ženských klášterů.
Poslání Řádu
Poslání dominikánů zůstávalo a zůstává ve své podstatě neměnné. Řeholníci trávili stejný čas na cestách jako v klášterech, avšak vždy s ohledem na jejich poslání kázat, a to v souvislosti s potřebami a podmínkami určitého regionu. V oblasti Středomoří se dominikáni více angažovali v boji proti herezím. Od dob sv. Dominika působili bratři na významných univerzitách Evropy, kde se stali spolutvůrci scholastického myšlení a vzdělávacího systému. Velkou měrou přispěli k tomu, že křesťanství čerpalo z bohatství antických filosofů, především Aristotela. Ve střední a východní Evropě se dominikáni zasloužili o rozvoj měst a jejich kultivaci. V mnohých zemích přispěli bratři kazatelé k rozvoji latinského písemnictví a vzdělanosti. Významným bylo působení bratří dominikánů mezi Indiány po objevení Ameriky. Navzdory zájmům světských i církevních hodnostářům se zasazovali o práva a ochranu původních obyvatel Ameriky a velmi tak přispěli k formování učení církve v misijních územích.
Dominikáni v Čechách
V Čechách byl první dominikánský klášter založen blahoslaveným Česlavem v r. 1226. Dominikánské kláštery tvořily nedílnou součástí středověkých měst. Ve 13. a 14 st. byly kláštery bratří kazatelů nejen V Praze, Brně, Olomouci, nýbrž i v Hradci Králové, Jihlavě, Jablonném, Turnově, Znojmě, Litoměřicích, Sezimově Ústí, Kolíně, Českých Budějovicích, Uherském Brodě, Nymburce, Klatovech, Lounech, Berouně, Písku, Chrudimi, Opavě, Plzni a Šumperku. V r. 1420 husité většinu z uvedených dominikánských klášterů vypálili a mnoho dominikánů bylo husity povražděno. Obdobím rozkvětu dominikánského života v našich zemích bylo období let 1620 - 1780. Rušení klášterů Josefem II. se citelně dotklo i dominikánů. Po dlouhá desetiletí se čeští dominikáni stali dokonce součástí rakouské provincie. Obnovu České dominikánské provincie přinesl až r. 1905, kdy tehdejší magistr Kazatelského řádu bl. Maria Hyacint Cormier obnovil Českou dominikánskou provincii. Nadějný rozvoj byl ukončen v dubnu 1950 násilným zrušením všech mužských řeholních společenství. Po období ilegality v době komunistického režimu mohla Česká dominikánská provincie rozvinout svou činnost až po r. 1989. Kláštery dominikánů jsou v Praze, Jablonném v Podještědí, Plzni, Olomouci, Uherském Brodu a Znojmě.
Motta Kazatelského řádu
Laudare, Benedicere, Praedicare · Chválit, žehnat, kázat
Veritas · Pravda
Contemplari et Contemplata Aliis Tradere · Rozjímané předávat dál