Rozhovor

Veritas.

Osvojování si

a předávání pravdy

Velkou výzvou dneška je pro nás otázka, jak reagovat na všudypřítomnou relativizaci pravdy a na individualistický postoj zahrnující v sobě představu, že každý člověk má svou vlastní pravdu. I při pohledu do nedávné historie se setkáváme s různými způsoby, jakými je možné pravdu překrucovat či ztotožňovat se lží. V takovém soukolí uvízla i řada dominikánů a dominikánek, kteří byli kvůli pravdě sledováni, vyslýcháni, souzeni a vězněni. Při vlastních úvahách o tom, jak předávat a uchovávat pravdu, která je vždy odleskem Pravdy, se můžeme inspirovat jejich svědectvím. Právě skrze extremitu jejich životních zkušeností může pravda vysvitnout ve vší své jednoduchosti. Mezi svědky pokusů o přeměnu lži v pravdu (a naopak) patří i sestra Marie Bohdanka Knotková OP (*1931).

V roce 1954 jste byla odsouzena v případu Malíšek a spol. za nepřátelské jednání proti republice (pomoc k trestnému činu opuštění republiky). Co se tenkrát stalo? Kde byla pravda?

Pravda byla taková, že jsem dost dlouho nevěděla, kvůli čemu mě vlastně zavřeli. Až postupně během výslechů jsem se dozvídala, čeho jsem se podle vyšetřovatele měla dopustit. Zajímali se o jednu situaci, kterou už jsem skoro zapomněla, protože mi nepřišla ničím důležitá. Půl roku před mým zatčením – tak dlouho sbírali informace – jsem byla s jednou spolusestrou v kostele v Horním Maršově a tam nás oslovili dva muži, kteří hledali farní úřad. Vyšla jsem s nimi před kostel a ukázala rukou směrem k faře. A to bylo opravdu všechno. Vůbec jsme neměly potuchy, že ti muži utíkají přes hranice do Říma a že jim toho dne místní pan farář Malíšek pomohl. Ale vyšetřovatel chtěl, abych přiznala, že jsem o všem věděla a že jsem do toho byla zapojená. To byla ale lež.

Ve vazbě v Hradci Králové jste strávila tři měsíce. Výslechy byly na denním pořádku, StB k vám měla neomezený přístup. Dokázala jste si v sobě po celou dobu uchovat pravdu o tom, co se tenkrát stalo, nebo byly i chvíle, kdy jste začala věřit verzi vyšetřovatele?

Ne, ani na chvilku jsem nezapochybovala, protože všechno, co jsem mu říkala, byla pravda. Za celou dobu pobytu ve věznici jsem se necítila vina. Spíše jsem měla dojem, že cílem toho všeho je udělat ze mě viníka a donutit mě k lítosti. Pamatuji si, že jsem měla vnitřní jistotu, že Bůh je se mnou. Cítím to ještě dnes po tolika letech a často si na to vzpomenu. Člověk může být obklopen něčím, co ho bolí, a přitom může mít v duši klid. Ale strach jsem samozřejmě měla. Navíc to bylo v únoru. V celách se prakticky netopilo a měla jsem jen takový zelený vězeňský úbor. Tam jsem poznala, jak lidé dokážou šálit a lhát. U výslechu se ptali, jestli bych něco nepotřebovala. Říkala jsem, že potřebuji teplé ponožky, tepláky a svetr. Věřila jsem, že mi to dají, ale nic z toho jsem neviděla.

Slibovali vám přímo nějaké výhody, které by plynuly z přijetí jejich lží?

Vyšetřující mi nesliboval nic. Ale jednou mi vyhrožoval tím, že když nechci mluvit, může sem povolat všechny sestry z Maršova, místa že prý mají dost. Z toho jsem dostala velký strach. Ale utěšovala jsem se, že to snad neudělá, a modlila jsem se, aby se to nestalo. Sestry stejně o ničem nevěděly, vždyť ani netušily, kvůli čemu mě zavřeli. Říkala jsem si, že kdyby je všechny zatkli, tak už by z toho snad museli mít i problémy.

Pokusili se vás přesvědčit i násilím?

Nikdy mě nebili, ale měli své metody, především veliký psychický nátlak. Často mě stěhovali, to bylo velmi nepříjemné. Přes oči mi zavázali černou pásku a vedli mě tmou, úplně neznámými prostorami. V této souvislosti se mi vybavuje, že jsem ve vazbě dvakrát prožila smrtelnou úzkost. Jednou mě strčili do prázdné cely. Přes noc se neustále svítilo, a tak jsem si dekou přikryla obličej. Najednou mě probudil tlumený rozhovor za dveřmi a zvuk klíčů, kterými dozorci rámusili o dveře. Byla jsem úplně v šoku, krve by se ve mně nedořezal a nemohla jsem se ani pohnout. Když konečně otevřeli, tak jsem se úplně vymrštila a zírala jsem na ně. Musel to být opravdu nepopsatelný pohled, protože mi ti dozorci řekli: „No nebojte se, ale když spíte, tak nesmíte mít zakrytý obličej.“ Mysleli si, že jsem mrtvá. Stávalo se, že někteří vězni nevydrželi ten tlak a spáchali sebevraždu. Jindy mě zase dozorce oslepenou vláčel přes věznici a pak mě někde postavil ke stěně a řekl: „Počkejte tady.“ A já jsem si říkala: „Tak už jde pro revolver a zabije mě.“ Člověk už byl tak vysílený, vystresovaný a vykolejený. Na pozadí byly stále přítomny obavy, že mohu být kdykoli usmrcena. Hrozné bylo, že jsem u nikoho z lidí nemohla hledat pochopení. Na cele jsme bydlely po dvou a já jsem vytušila, že druhá žena je vlastně taková nástraha. Hned, jak jsem přišla od výslechu, se mě vyptávala, co mi říkal a co já na to. Tušila jsem, že to není upřímný zájem, a tak jsem mluvila ve svůj prospěch: „Vyšetřovatel říkal, že jsem udělala to nebo to řekla, ale to vůbec není pravda. Já jsem to neudělala a nebylo to tak.“ Bylo to celé jako u výslechu, znovu jsem se obhajovala.

Celý rozhovor...