130. výročí vzniku České  kongregace sester dominikánek...

...je jistě vhodnou příležitostí k tomu, abychom Bohu slavnostně poděkovali za vše, čím mohly sestry dominikánky přispět k šíření Jeho království mezi lidmi.

Jste srdečně zváni nahlédnout do našeho jubilejního roku i celé stotřicetileté historie. Přikládám malou „ochutnávku“. Číst dál...

SM. Krista OP L. Chládková 

generální představená č. 9

S. M. KAZIMÍRA Marie HAVELKOVÁ OP

3. generální představená

*22. 3. 1881 Příkazy u Olomouce

+ 18. 2. 1973 Kadaň

Pocházela ze zbožné hanácké rodiny. Ke klášternímu životu měla již od malička velmi blízko. Jako osmiletá viděla vyrůstat v Řepčíně klášter sester dominikánek a brzy se s nimi seznámila. Její teta, dominikánská terciářka, prodala svůj domek a peníze věnovala na stavbu kláštera a sama pracovala v řepčínském hospodářství. Neteři Mařence, která toužila po řeholním životě, zprostředkovala přijetí do řepčínské přípravky a do soukromého učitelského ústavu. Pilná a svědomitá Mařenka brzy patřila mezi nejlepší žákyně. Maturovala v Brně v červenci 1900. Otcové premonstráti a jejich spolupracovnice ji žádali, aby vstoupila do jejich řádu a byla spoluzakladatelkou kongregace na Svatém Kopečku. Ona však už byla rozhodnuta stát se dominikánkou.

Toužila po řeholním životě

Za čekatelku byla přijata na svatou Kateřinu Sienskou 29. dubna 1900 a 9. září téhož roku měla obláčku. Hned po obláčce byla na jeden rok poslána do Klimkovic jako pomocná učitelka. Druhý rok konala v Řepčíně noviciát a vyučovala na obecné škole. Doživotní sliby složila 13. září 1902 a poté byla poslána vyučovat v Kokorách. Mezi tím si doplňovala vzdělání. V Hradci Králové dosáhla vysvědčení způsobilosti vyučovat na obecných i měšťanských školách s doplňovací zkouškou z náboženství, němčiny a ručních prací. Později dosáhla aprobace vyučovat nauce o polním hospodářství v pokračovacích kurzech.

Vychovaná ve škole Kříže

V této době začala mít problémy s nohou. Matka Rajmunda ji odvezla do rakouského Hackingu k ambulantnímu léčení, později přešla do nemocnice sester alžbětinek ve Vídni. Lékařská komise uznala, snad unáhleně, že je nutno odstranit zánět kostní dřeně radikální operací. Mladá sestra se nebránila a podřídila se prostým: „No, vůle Boží..." Amputovali ji pravou nohu v polovině lýtka. Kruté bolesti snášela trpělivě a mlčky. Snažila se co nejdříve pohybovat, nejprve pomocí berlí, později s protézou. Zanedlouho stála opět na školním stupni. Nezasvěcení to nikdy nepoznali a málokdo si uvědomil, jakými obtížemi je vykupován její neustálý laskavý úsměv.

Se srdečnou oddaností

V Kokorách zastávala od počátku roku 1910 úřad představené. Od roku 1918 působila ve Vlaštovičkách. Tam byla v trojím období představenou, krátce vystřídaná sestrou Marií Dolanskou. V malé komunitě se těšila pro svou trpělivou laskavost velké oblibě sester, občanů a hlavně dětí, které jí zachovaly srdečnou oddanost až do konce jejího života. Skoro denně vstávala ve 4 hodiny a pracovala na zahradě. Potom se převlékla k modlitbám a ke mši svaté. Od tři čtvrtě na 8 se věnovala dětem ve třídě a po vyučování opakovala se slabšími žáky učivo. Našla si čas i pro domácí práce a nacvičování divadélek a kostelního zpěvu.

Generální představenou ve válce i totalitě

Po odtržení Vlaštoviček za německé okupace byla v roce 1939 poslána jako představená do Brna. Na generální kapitule v roce 1943 byla zvolena za třetí generální představenou kongregace a na další období v úřadu potvrzena na generální kapitule v roce 1949. Tento úřad zastávala v době válečné a poválečné i za komunistické totality, kdy se kapitula nemohla konat, celkem 25 let. Svou mírností a uctivostí si získala úctu i civilních úřadů. Její hlavní snahou bylo udržet za všech okolností v kongregaci dobrou řeholní kázeň. K ní povzbuzovala vlídnými slovy i příkladem. Číst celý článek...

Rozhovor se s. Isabelou Rumlovou OP

Studium a budování spravedlivého světa

červenec 2019

V listu „Prameny naděje“ si bývalý magistr Řádu Timothy Radcliffe klade otázku, jak může člověk vydržet hledět na tolik utrpení, které nás obklopuje. V návaznosti na to varuje před pokušením našich generací, že se s utrpením prostě smíříme a přestaneme hladovět po obnově světa, že dovolíme, aby naše srdce zkameněla. Autor nás naopak vybízí, abychom se na věci dívali tak, jak skutečně jsou, a viděli i týraný svět, protože v těchto místech Kalvárie je možno potkat Boha a objevit nové slovo naděje. Takto bychom se měli učit soucitu a poznávat, že Bůh je přítomen dokonce uprostřed utrpení a že je to právě to místo, kde můžeme zaslechnout Boha, který nás volá ke svobodě. V ohrožení, v rukou násilníků, ve vězení. Ještě je stále živé povědomí o krutosti totalit posledních několika dekád, které sužovaly i střed Evropy. Stále jsou mezi námi lidé, kteří nejen „vědí“, ale kteří také „zažili“. Lze to všechno přijmout a odpustit? Proměnit v něco nového a dobrého? Naleznout v tom všem utrpení Boha, a dokonce i naději? Je možné si uchovat vizi lepšího spravedlivějšího světa a naději, že je tato vize reálná? Nad tím a mnohým dalším se zamyslíme v rozhovoru se sestrou Isabelou:

Křestním jménem se jmenujete Irmgarda, od koho jste toto jméno dostala? V našem prostoru je dost neobvyklé, nesetkala jste někdy kvůli tomu s nějakými poznámkami?

Dostala jsem ho od mé maminky, pocházela totiž z německé rodiny. Nikdy se mi za to ale nikdo nesmál, říkali mi prostě Irma, a tak jsem to měla i všude napsané. Jen v křestním listu jsem měla správnou podobu – Irmgard. Příbuzní mi potom vyprávěli legrační příhodu. Když mě pan farář křtil, tak prý říkal: „Irmgarde, já tě křtím“ a tatínek hned vyskočil: „Ale to je děvče!“.

Váš tatínek byl z české rodiny?

Ano. S maminkou seznámili díky tomu, že byl, jako lesní adjunkt, poslán do pohraničí. Ale uměl dobře německy, a tak, když si rodiče chtěli mezi sebou něco říct, řekli si to německy a my jsme tomu nerozuměli.

Doma jste tedy mluvili česky?

Ano, mluvili jsme česky. Maminka se to učila postupně, ale vždycky to bylo podle přízvuku poznat. Němčina mi nebyla cizí, ale moc jsem ji neovládala. Něco jsem se naučila vždycky o prázdninách u babičky a dědečka v Chomutově, tehdy v Komotau. Dokonce mě babička poslala se seznamem na nákup, kupovala jsem Blumenkohle, Paradiesäpfel... Nakonec jsem to zvládla a vše přinesla domů. Bylo to krásné dětství.

Jak se vám, jako smíšené rodině, žilo za války?

Bylo to strašné období a vystupňovalo se to na samém konci války. Před pololetím němečtí úředníci zjišťovali, kdo půjde na jakou školu studovat. Tatínek k nim nemohl jít, a tak poslal maminku. To byl kámen úrazu. Hned poznali, že je Němka, a hrozně jí vyhubovali, že její děti neumí německy. Zavolali si ji i k výslechu do Pardubic. Byla jako v kleštích. Potom už bylo všechno takové smutné, nerada na to vzpomínám. Němci prostě zoufale potřebovali lidi. Sestra musela okamžitě nastoupit do polního lazaretu jako ošetřovatelka a bratra odvedli do německé armády. Nejdříve musel na výcvik do Prahy. Ještě si pamatuji, jak jsme ho doprovázeli na vlak, mávali mu. Z Prahy nám ještě psával, jednou jsme ho dokonce jeli navštívit, ale byl někde na cvičení, a tak jsme ho nezastihli. Potom ho poslali do Cách a při náletu od Normandie ho na sv. Václava zasáhla střepina do krku a druhý den zemřel. Kamarádi, co stáli vedle něj, byli jen lehce zranění. Dozvěděli jsme se to až za delší čas. Na obálce dopisu byla špatná adresa, a tak chodil měsíc po celé republice. Nakonec to přišlo zpátky a dozvěděli jsme se, že je mrtvý. Hned jsme za něj nechali sloužit mši svatou. To jsme se naplakali, nedá se to vypovědět. Číst celý rozhovor...