130. výročí vzniku České  kongregace sester dominikánek...

...je jistě vhodnou příležitostí k tomu, abychom Bohu slavnostně poděkovali za vše, čím mohly sestry dominikánky přispět k šíření Jeho království mezi lidmi.

Jste srdečně zváni nahlédnout do našeho jubilejního roku i celé stotřicetileté historie. Přikládám malou „ochutnávku“. Číst dál...

SM. Krista OP L. Chládková 

generální představená č. 9

Rozhovor

Znamení doby se S.M. Antonínou Benešovou OP (*1926)

Jaké byly potřebné předpoklady k tomu, aby mohl člověk vařit v semináři? Jaké to je vařit 20 let bohoslovcům? Co to znamená být k dispozici a s čím dává člověk souhlas, pokud se rozhodne odpovídat na aktuální potřeby své doby? V následujících řádcích vám to a mnoho dalšího prozradí sestra Antonína:

V roce 1946 jste nastoupila do kurzu vaření ve Vyškově, který organizovaly sestry dominikánky. Existuje tedy nějaká souvislost mezi vaším povoláním k řeholnímu životu a kuchařstvím?

Určitě ano, díky tomuto kurzu jsem se se sestrami seznámila. Měla jsem je ráda a cítila jsem se u nich dobře. V kurzu nás bylo asi padesát až šedesát děvčat, dopoledne se vařilo a odpoledne byly přednášky. Kurz byl na pět měsíců a já si dodnes pamatuji, že když byl u konce a já jsem se měla vracet domů, tak jsem se během jedné přednášky rozhodla, že už domů nepůjdu. Jako kandidátka jsem pak ve Vyškově zůstala ještě rok a půl. Chystala jsem pro děvčata z dalších kurzů suroviny na vaření. Párkrát jsem s nimi měla vyučování. Vzpomínám si, že jsem je učila guláš, vyložila jsem jim to a předvedla. Jindy jsem je učila výrobu fialek na dorty z cukrové hmoty. Byly to cenné zkušenosti, celkově jsem se tam naučila mnoho věcí. Běhala jsem po celém městě, nakupovala potraviny, a tak jsem za chvíli měla ve Vyškově plno přátel.

Bylo těsně po válce, Vyškov byl koncem války opakovaně bombardován a řada bomb zasáhla i klášter, který byl z velké části zničen. K tomu odsun Němců. Dotýkalo se vás to nějak?

Nejvíce jsem to asi pocítila skrze finanční krizi. Peníze nebyly nazbyt, a tak nešlo ani najmout údržbáře nebo dělníky. Díky tomu jsem se ale naučila mnoho věcí. Řemeslníci mě vždy jen krátce zaučili a dál jsem musela pracovat sama. Byly to zednické práce, taky jsem dláždila chodníky na zahradě, prostříhávala stromy, opravovala letohrádek. Pro děvčata jsem měla udělat na zahradu dřevěný stůl, ale ten se mi moc nepovedl, neměla jsem to vyzkoušené. Po chvilce společné práce s natěračem jsem přes zimu natřela veškerý nábytek. A přes léto jsem vymalovala dvě obrovské kuchyně, kde se u osmi sporáků učila děvčata během školního roku vařit. Sestry mě také jednou vyslaly na trh pro selata, tak jsem jela s vozíkem a pytlem a už jsme je měly. Ale jak prasata dorůstala, bylo potřeba je zabíjet. Chodil k nám jeden řezník, vždycky jsem u toho byla, pomáhala mu. Po několika letech jsme měly jinde také vepře a v noci jsme ho šly zabíjet. Musela jsem to udělat já, protože jsem u toho předtím byla mnohokrát. A povedlo se. Byla to škola do života, vůbec jsem se nenudila, prostě jsem dělala to, co bylo zrovna potřeba. Vedle vaření jsem si toho odnesla ještě spoustu. Dělala jsem to pro sestry ráda. Když máte někoho rád, tak se u něj rád motáte.

A vaření vás bavilo?

Ano, i když jsem byla hrozně zarytá do hospodářství. Pracovat v hospodářství na poli, to bylo moje. Od malička jsem měla vztah k půdě, pocházela jsem ze statku. Když jsem potom, z kláštera, jela domů na návštěvu, musela jsem jít kolem našeho pole. Úplně jsem se tam rozplakala, jak mě rozlítostnilo, že už na těch našich polích nebudu pracovat. Musela jsem to ale obětovat, bylo potřeba dělat něco jiného. Vždycky, když mě v klášteře chytl stesk po zemědělství, šla se mnou jedna sestra do kaple a modlily jsme se, abych to přemohla. Během dalších let nám ale komunisté stejně půdu vzali. Je ale zajímavé, že když už jsem se smířila s tím, že se na pole nedostanu, ocitla jsem se v Kokorách, kde jsem několik let, až do kolektivizace, pracovala v hospodářství. Bylo toho až nad hlavu, ale zrovna toto bylo potřeba.

Jak jste se dostala od údržby a práce v hospodářství zpět do kuchyně?

V Kokorách, kde byl ústav pro postižené dívky a ženy, jsem dlouhé roky pracovala jako kuchařka. Byla jsem zde v kuchyni se sestrou Flavií. Když ji posílaly vařit do litoměřického semináře, prorokovala mi: „Budete mě následovat.“ A skutečně se tak stalo, v roce 1981 jsem nastoupila v Litoměřicích jako kuchařka v semináři. Bohoslovcům jsem vařila skoro 20 let, od roku 1981 do roku 2000. Číst celý článek...