5. listopad 2020. Před třiceti lety jsme – my kongregační sestry dominikánky – definitivně opustily svůj téměř čtyřicetiletý exil v benediktinském klášteře v Broumově.

Uplynuly tři desítky let... Co je to vzhledem k věčnosti? Ale z pohledu jednotlivce – je to celý můj dosavadní řeholní život. Na ty tři měsíce (jeden ještě postulátní a dva noviciátní) v Broumově nezapomenu. Říká se, že v paměti zůstane to pěkné a asi je to tak i u mě, ať doluji v paměti, jak hluboko to jde, nemůžu si jiného vzpomenout.

Kde a co byl Růžový dvůr, to asi ještě většina sester ví, i těch mladších než jsem já. Ale kde se říkalo „u klapky“ či kde byla „expedice“, to už by asi byl větší oříšek. Zavírám oči a vybavuji si, kde která sestra bydlela a kdy jsem u ní byla v cele poprvé. Většinou až při balení a stěhování... Matka Anastázie, sestry Petra a Markéta, pak nevím, za rohem Angelika, Lubomíra, pak náš čtyřlůžkový postulát a noviciát, kterým se procházelo do pokoje magistry postulantek sestry Miroslavy, za knihovnou matka Jaromíra a úplně u schodiště sestra Viktorie, která pištěla, když uviděla myš. U kuchyně sestra Irenea, u té „klapky“ sestra Dětmara. Někde mezitím ještě nemocnička – Pravoslava, Laura, Vladislava, Rita a Salvatora. V další budově bych ještě možná dala dohromady, kdo byl s kým, ale už ne kde. Myslím, že nás toho 5. 11. odjíždělo skoro čtyřicet (kongregace měla v době mého vstupu 135 sester). Skupina „sester budovatelek“ se ale už do Bojkovic stěhovala v červenci a v září a sestry z nemocničky odjely o pár dnů dřív sanitkou.

Brouzdám se minulým časem a přemýšlím. Před očima střípky událostí a mozaika minut, hodin a dnů. Prvního srpna nastoupila do Broumova poslední budoucí novicka – byla jsem přistěhována já ;-). Asi 8. 8. první sliby sestry Františky. 15. 8. nastoupil do komunity náš kaplan otec Jan Maria Vianey Josef Hub OP. Předtím odjela na dovolenou ošetřovatelka sestra Hyacinta – a v masovém mlýnku hned skončil koneček prstu budoucí sestry Michaely. Příležitost pro můj první ošetřovatelský zákrok v kongregaci. A vzpomínám, že jsme řešily ani tak ne ten prst, jako to, jestli sestry budou jíst sekanou i s krví. Číst celý článek...

Zdislavský rok 2020

Mladičká Zdislava žila intenzivním duchovním životem. Ráda odcházela do samoty křižanovských lesů a tam se modlila. Jistě ji i napadlo, zda ji Pán nevolá k zasvěcenému životu, zda se nemá zcela oddat Kristu. Bůh ji však povolal k manželskému a rodinnému životu. S panem Havlem z Markvartic v sobě nalezli vzájemné zalíbení a zahořela mezi nimi snoubenecká láska. Rozvíjeli vzájemný vztah čistě, protože věděli, že po tělesné stránce se mohou jeden druhému oddat až jako manželé. Dokázali se ovládnout až do svatby a Pán je pak odměnil nevýslovným štěstím manželského objetí.
Tak svatou Zdislavu vzýváme nejen jako patronku manželů a rodin, ale také jako mocnou přímluvkyni snoubenců. Svatá Zdislava svou přímluvou u Boha pomáhá ujasnit mladým lidem jejich povolání a případně najít toho pravého – tu pravou. Snoubencům zas Zdislavina přímluva pomáhá rozvíjet vzájemnou lásku v čistotě a poznávat jeden druhého a sami sebe tak, jak je zná Bůh, který je stvořil jednoho pro druhého.

fr. Pavel Mayer OP