Když matka Dominikova, Jenička z Azy, očekávala svého syna, putovala ke sv. Dominiku ze Silos, slavnému opatu benediktinskému, jehož monastýr se zvedal v příkrých narůžovělých horách, 19 km severněji, směrem k Burgos. Tento první Dominik, známý pro své zázraky v celém Španělsku, byl vzýván zvláště o šťastný porod. Když se Felixovi a Jeničce narodil v roce 1170 syn, dali mu jméno velkého ochránce kraje.

Říkali mu Domengo, to je muž Boží.

Znal vidění své matky, které později vypravoval Jordán Saský:

"Před početím toho dítěte viděla je jeho matka jako malého psíka, který držel ve své tlamě hořící pochodeň, kterou zapaloval celý svět."

Bojovník církve, ale i šiřitel lásky a pravdy

Přál si Dominik velmi brzy stát se knězem? Můžeme se to domnívat, když vidíme, že jej jeho matka již v sedmi letech svěřuje jeho strýci, arciknězi z Gumiel de Izan. Zde se učil latině, Písmu svatému, zvláště Novému zákonu. Přisluhoval u oltáře, snad se svými kamarády, jestli měl strýc presbyteriální školu, jak bývalo zvykem.

Zde bylo docela blízko opatství premonstrátů, klášter de la Vid. Tam jistě docházel. Zde se mu vtiskly první dojmy, které ho snad později vedly k tomu, aby převzal některé body z jejich stanov. Dominik zůstal u svého strýce do svých patnácti let. Poté odchází do Palencie studovat teologii.

K svatému studiu lne vášnivou láskou, která přísně odstraňuje vše, co by nějak mohlo zakalit jasnost jeho poznávání. Ukazuje nám to malý detail: K svému prodlužovanému bdění a ke své samotě přidával po deset let i to, že vůbec nepil víno. To opojné španělské víno, z něhož se rodí vášeň. Aby tím více mohl pít z čisté studnice moudrosti.

Plně připraven přistoupil poprvé k oltáři v 25. roce svého věku. Po několik let zůstal Dominik dále v Palencii. Už ne jako žák, ale profesor teologie.

"Běda vědění, které se neproměňuje v lásku!"

Kdyby se Dominik stal jen intelektuálem, vědcem a profesorem, nepřinesl by Církvi svůj Řád. On však měl zapálit svět horoucností své lásky! Hle, jaká je láska!

V krajině začíná zuřit hlad tak, že chudí ve velkém množství umírají hladem. Dojat jejich tísní a zapálen soucitem prodává Dominik své vzácné knihy s poznámkami a všechny své věci: "Nechci," řekl, "studovat z mrtvých kůží, zatím co lidské bytosti umírají hladem!"

To byl nakažlivý příklad...

"Pane, dej mi pravou lásku, lásku, které není nic zatěžko pro spásu druhých!"

To byla jedna z jeho nejoblíbenějších modliteb. U svatého Dominika nemá kniha nikdy přednost před láskou. Své noci trávil na modlitbách. Nejednou v chůzi - to byl jeho zvyk. Od svatostánku přešel k ukřižovanému spasiteli, navštívil všechny oltáře a všechny svaté v kostele a zase se vracel ke svatostánku. Prožíval dny a noci v kostele sám. Myslíte, snad tam spal. My spíme tak často, když se pokoušíme modlit.

Nuže, ne! On křičel k Bohu.

"Pane, co se stane s hříšníky?! Pane!"

Na cestách

Biskup z Osmy, Diego, byl tehdy poslán do Skandinávie. Vzal s sebou Dominika jako společníka. Prošli spolu dvakrát Evropou.

Na této cestě poznávají krizi Francie, kterou doposud znali jen z doslechu: Velká část toulouských hrabství propadla herezi albigenských, která pustoší zemi.

Jaký to šok pro Dominika! Šok, který rozhodl o jeho dalším životě.

Jednou zjistil, že dokonce jeho hostitel je heretik. Cestovatel, starostlivý o svůj klid, by si řekl: "Noc není vhodný čas ke kázání, pojďme raději spát. Stejně se nikdy neví, na koho se trefí, když se prochází nepřátelskou zemí."

Ale Dominik nebyl z nich.

A jako volával k Bohu po celé noci, tak i v této noci volá k tomuto člověku své přesvědčení ve víře, dokazuje, povzbuzuje, napomíná. Bylo to těžké! Až k ránu se heretik vzdal přemíře Dominikovy lásky, která podlomila jeho odpor.

"Bratře," řekl později bratru Pavlovi z Benátek," až upevníme svůj řád, půjdeme ke Kumánům, budeme jim hlásat víru a získáme je pro Krista!"

Aby získali prosté lidi, začal biskup s Dominikem a několika svými kleriky podnikat apoštolské cesty a kázat. Následovali příkladu Dobrého pastýře. Šli pěšky, bez peněz. Vedli přísný život, kázali, vedli veřejné disputace.

V Montrealu došlo k všeobecné disputaci. Byli jmenováni čtyři rozhodčí, samí heretici. Po dvě neděle, tedy čtrnáct dnů se bojovalo. Hlavní téma: Zkáza Církve a mše.

Zde se udál ten slavný zázrak s ohněm. V té době nebylo řídkým případem, že v těžko rozluštitelných sporech měl rozhodnout "Boží soud".

Tak i zde.

Po společné dohodě měla být zkouška ohněm.

Knihy heretiků i kniha svatého Dominika měly být vhozeny do ohně. Které knihy obsahují pravdu, ty budou v ohni uchráněny, knihy nesprávného obsahu oheň stráví.

Knihy heretiků ihned shořely. Kniha Dominikova zůstala neporušena. Třikrát byla vhozena zpět do ohně, ale pokaždé byla plameny vyhozena neporušená. Rozhodčí byli zaraženi a neodvážili se vyjádřit. Ale sto padesát osob se obrátilo. Veliký úspěch!

Svaté kázání v Prouille

Prouille, několik domů na rovině u paty vyvýšeniny města Fanjeaux, kostel zasvěcený Matce Boží.

To je srdce dominikánského apoštolátu.

Akce, vedená Dominikem a Diegem, končila více konverzemi uprostřed ženské společnosti, citlivé na svatost a výmluvnost. Co dělat s těmito ženami a mladými dívkami, které pro svou katolickou víru byly vydány pronásledování ve svém prostředí? Dominik shromáždil tedy některé z nich v klauzuře u Matky Boží v Prouille. Zde vedly duchovní život, zpívaly žalmy a pracovaly ručně, modlily se za kazatele. Jejich komunita mohla přijímat nové konvertitky. Měl to být zároveň i trvalý útulek k dočasnému přebývání pro misionáře.

V následujících letech to měla být oáza Dominikova. Sem se vracel po úmorných kázáních. V obdobích, kdy mu byla samota tak potřebná, našel zde domov, kde mohl zase obnovit a občerstvit své síly na modlitbách.

Tomuto domovu dal celé své srdce a učinil z něho první konvent sester.

To byla kolébka rozjímavých dominikánek. Nazval tento konvent "Svaté kázání v Prouille".

Řád

Jeho poslání je pokojné: poučovat, kázat, prosit a plakat před Bohem.

Je sám? Bezmocný?

Nikdy nebylo slýcháno, aby Matka opustila toho, kdo se utíkal pod její ochranu. V těchto beznadějných chvílích, kdy se zdá všechno ztracené, podává Matka Boží Dominikovi mocnou zbraň - růženec.

"Drahocenný dar dávám tobě a tvým synům..."

Jde se svými druhy. V ruce hůl, oblečený v jedinou tuniku, hrubou a záplatovanou, chudý plášť (kapa); v jednom přehybu kapy Evangelium sv. Matouše a Listy sv. Pavla. Má také opánky, ale ty obouvá, jen když vstupuje do města. Než projde městskou branou, poklekne do prachu cesty a modlí se. Po cestách chodí bos, a když se poraní, zvolá vesele: "Hle, pokání!"

Na těle nosí kající roucho na způsob košile, utkané z žíní, okolo beder železný řetěz. Jí málo, zachovává půst o chlebě a vodě celou postní dobu. Každou noc se tvrdě bičuje. Když po denním pochodu je čas uložit se ke spánku, nejde nikam jinam než do kostela, zatím co ostatní, zkřehlí zimou, se tlačí kolem ohně. Pro něho také připravili lůžko, ale on ho nepoužije. Ulehne jedině na chvíli na zem, a brzo se zase zvedne, aby se ještě modlil.

Dominik obětuje svůj život pokojně a tiše, s láskou k ukřižovanému Kristu. To je tajemství jeho radostnosti. A proto na cestách ho bylo slyšet zpívat "Véni, Creator..." nebo "Ave, Maris Stella...". Ale když začal kázat, posluchači se obraceli.

"U tohoto člověka je tak důrazné přesvědčení, taková láska, že je nemožno jí odolávat. Když káže," prohlásil jeden posluchač, "najde přízvuk tak vzrušující, že často je i on sám pohnut až k slzám a rozpláče ty, kdo poslouchají. Nikdy jsem neslyšel nikoho, jehož mluva by tak působivě vzrušovala až k slzám lítosti."

Dominik v poslední době shromáždil šest nebo sedm druhů. Budou kazateli, diecézními misionáři. Budou žít v apoštolské chudobě, budou chodit pěšky, jako doposud. Když budou na cestách, přenocují tam, kde je přijmou. Budou žít z almužen.

Vše podle srdce Dominikova.

Pak Dominik odchází do Říma k papeži. Vyhledal Inocence III. a nabídl mu Řád kazatelů.

Toto myšlenka se papeži líbila. Lateránský koncil však právě zakázal tvoření nových řeholních řádů. Všude je nadbytečně nových seskupení, z nichž některá upadají do anarchie a hereze, a kterým proto biskupové stavějí hráz. Chtějí, aby všichni kandidáti řeholního života přijali některou již žitou řeholi. A přesto papež chce toto založení. Jak to učinit?

Radí Dominikovi, aby vyhledal své bratry a spolu s nimi se rozhodl přiřadit se pod autoritu některé již existující regule.

Kterou řeholi si chtějí zvolit?

Bez váhání! Reguli dost pružnou, která by dovolila nová ustanovení, o která se jim jedná, zvláště žebravou chudobu, přísnost, studium, kázání, zkrátka nějakou řeholi, která byla psaná pro kleriky, tedy tu, kterou Dominik praktikoval v Osmě. Řeholi svatého Augustina.

Přijali tedy zpívanou mši a oficium v obvyklé hodiny, denní kapitulu, kde se praktikuje bratrská náprava, půst od 14. září až do Velikonoc, ustavičná zdrženlivost, spaní na slámě, hrubý, chudý oděv.

Ale připojili, co se nikde jinde nenajde: ve dne, v noci, v konventě nebo na cestách se bratři zabývají studiem, zaměstnávají se četbou a rozjímáním.

Řeholní mlčení podporuje studium a kontemplaci, oficium bude slavnostní, bez prodlužování, konané radostně a takovým způsobem, aby netrpělo studium. A když přijde čas, oddají se řeholníci horlivému kázání. Konečně, představený bude mít právo dispenzovat bratry přechodně od některých částí oficia a od přísností, aby mohli lépe připravit svá kázání.

Hle, bratři již mají svou reguli. V červenci 1216 složili profes do rukou bratra Dominika, jejich učitele a převora.

První založení Dominikovo byl však kontemplativní konvent sester v Prouille. Nebylo by dominikánského apoštolátu, kdyby neprýštil z kontemplace.

Dne 22. prosince 1216 Honorius III. vydává schvalovací bullu. O měsíc později jiná bulla označuje bratry titulem "kazatele" a přikazuje jim statečně hlásat Slovo Boží bez strachu z pronásledování.

Zároveň píše papež univerzitě v Paříži, aby povzbudila své mistry, aby odešli od svých bezstarostných studií a přišli do země toulouské přispět k evangelizaci.

Dominik nemyslel jinak:

Shromáždil své bratry a oznámil jim svou vůli: Mají se rozejít po skupinách do celého světa...

To byl pro ně tvrdý úder!

Většinou velmi mladí, nezkušení, sotva zvykající na nový způsob života. Rozloučení je tak těžké pro jejich bratrská srdce!

Přes všechen odpor bratří, biskupa a také přátel je rozptýlil. Říkali mu: "To je bláznovství!'" Ale on mírně odpovídal:

"Nechte mne, já vím, co dělám."

Všichni přátelé se báli o Řád.

Ale Dominik se svatou jistotou vyvedl svůj Řád z jeho prvního sídla v Toulouse na všechny cesty světa.

Dne 15. srpna 1217 vychází sedm bratří do Paříže na univerzitu. Mají tam studovat, založit klášter a uvést Řád ve známost všem.

Čtyři bratři - dva a dva jdou do Španělska.

Dva nebo tři zůstávají u sv. Romana v Toulouse, několik v Prouille. On s jedním bratrem půjde do Říma. "Buďte bez strachu, všechno se podaří," řekl.

To, co se stalo, je jako ozvěna toho, co řekl Honorius III. "Když zrno leží na hromadě, kazí se, když se rozptýlí, vzklíčí." Nemohou zůstat jen diecézními misionáři.

Řád kazatelů musí být univerzální.

Od chvíle odchodu Dominik vyměřoval svými kroky cesty Evropy, aby tam rozšiřoval svůj Řád a rozséval Slovo. Zbývaly mu čtyři roky života. Po ta čtyři léta skoro bez ustání byl na cestách, vždy pěšky, nejčastěji bos, dobývaje 40 až 50 km za den.

Neúnavný!

To se jen tak řekne. Naopak, hrozně unavený, vyčerpaný chronickým zánětem střev, jehož prudké záchvaty a stoupající horečka mu braly všechny síly.

To není bez důvodů, když zemřel v 51 letech! Jedl co nejméně, spokojil se často s kouskem chleba, který si vyžebral.

Večer nocoval v hospicích. Místo aby si šel lehnout, odcházel do kostela aspoň do Jitřní modlitby. A když byl přemožen spánkem, položil se oblečen na chvíli na slámu, nikdy ne na postel.

Trmácení nad síly!

Ale co by mohlo odradit toho, kdo je odhodlán obětovat z lásky všechno?

Myslel jen na dobro duší.

Spěchal za nimi a pod jeho kroky vyvstávaly nové a nové konventy bratří.

Přijímal všechny lidi ve svém laskavém srdci.

Celý svět ho miloval, protože i on miloval celý svět. Svou radostností si ihned získával náklonnost všech.

Bratr Dominik miloval mlčení. V konventě ho zachovával přesně podle řeholních předpisů. Také na cestách vyžadoval od bratří, aby po kompletáři zachovali mlčení, jako by byli doma v konventě. A také ráno, když se znovu vydali na cestu, mlčeli až do hodiny, kdy se modlí tercie breviáře. Když šel s bratrem Ottou lesem, nechal ho předejít, a ztratil se mu. Bratr ho pak našel klečet v usebrané modlitbě. Nic nedbal, že les je plný hladových vlků. Často říkal svým druhům: "Jděte napřed a myslete na našeho Spasitele." Dominikovy modlitby uzdravovaly duše lidí, ba i ty, které hříchem odumřely, vracela jeho modlitba k životu. Že Bůh jeho volání po záchraně hříšníků rád slyšel, potvrzoval mocí, kterou mu propůjčil. V přemíře útrap Dominik stále cítil Boží ochranu a přízeň.

Říkalo se o něm, že mluvil jen s Bohem a o Bohu.

Na začátku srpna 1221 je však tento bojovník přemožen. Položil se do kouta společné ložnice na slámu, svázanou provazem. Jeho tahy jsou žíznivé, ale ani jeden nářek mu neunikne. Jeho obličej zůstal mírný, radostný a usměvavý. Modlí se bez ustání. Prosí, aby mu četli nějakou knihu.

Volá novice a těší je velmi přívětivými slovy.

Volá ke svému loži dvanáct starších bratří a předává jim svůj poslední odkaz:

"Zde je mé dědictví: Mějte lásku, chraňte pokoru, zachovejte dobrovolnou chudobu!"

Bratři plakali.

"Neplačte! Budu vám užitečnější tam, kam jdu, než bych byl zde."

"Otče," pravili bratři, "Ty víš, v jaké opuštěnosti nás necháváš. Vzpomeň na nás a pros Pána za nás!"

On pozvedl ruce prudce k nebi: "Otče svatý, Ty víš, že jsem celým srdcem odevzdán do Tvé vůle. Já jsem chránil a opatroval ty, které Jsi mi dal. Já Ti je svěřuji. Zachovej je a chraň je!" Sám dal znamení, aby se modlili za jeho duši: "Začněte!" A když bratři říkali: "Přispějte, andělé Páně, přijměte jeho duši a doneste ji před tvář Nejvyššího", vydechl naposledy.

To bylo večer 6. srpna 1221.

Drahý otče,
Svatý Dominiku,
vyplň, cos slíbil,
a podporuj nás prosbami svými
teď i v každý čas!

úryvek z knihy S. M. Stanislavy Ulčákové OP: Bojovník pravdy otec Kazatelského řádu

fotografie archiv České dominikánské provincie