Rozhovor se s. Bohdankou Knotkovou OP

Veritas. Osvojování si a předávání pravdy

 

Velkou výzvou dneška je pro nás otázka, jak reagovat na všudypřítomnou relativizaci pravdy a na individualistický postoj zahrnující v sobě představu, že každý člověk má svou vlastní pravdu. I při pohledu do nedávné historie se setkáváme s různými způsoby, jakými je možné pravdu překrucovat či ztotožňovat se lží. V takovém soukolí uvízla i řada dominikánů a dominikánek, kteří byli kvůli pravdě sledováni, vyslýcháni, souzeni a vězněni. Při vlastních úvahách o tom, jak předávat a uchovávat pravdu, která je vždy odleskem Pravdy, se můžeme inspirovat jejich svědectvím. Právě skrze extremitu jejich životních zkušeností může pravda vysvitnout ve vší své jednoduchosti. Mezi svědky pokusů o přeměnu lži v pravdu (a naopak) patří i sestra Marie Bohdanka Knotková OP (*1931).

 

V roce 1954 jste byla odsouzena v případu Malíšek a spol. za nepřátelské jednání proti republice (pomoc k trestnému činu opuštění republiky). Co se tenkrát stalo? Kde byla pravda?

Pravda byla taková, že jsem dost dlouho nevěděla, kvůli čemu mě vlastně zavřeli. Až postupně během výslechů jsem se dozvídala, čeho jsem se podle vyšetřovatele měla dopustit. Zajímali se o jednu situaci, kterou už jsem skoro zapomněla, protože mi nepřišla ničím důležitá. Půl roku před mým zatčením – tak dlouho sbírali informace – jsem byla s jednou spolusestrou v kostele v Horním Maršově a tam nás oslovili dva muži, kteří hledali farní úřad... Celý článek

Rozhovor se s. Imeldou Kobkovou OP

O roli studia v dominikánském povolání, studiu jako „misericordia veritatis“ se SM. Imeldou Kobkovou OP (*1937)

 

Soucit by měl v dominikánské spiritualitě zaujímat výsostné postavení. Soucitem je zde chápána touha dominikánů dělit se s druhými lidmi o milost pravdy (misericordia veritatis), která jim byla dána. I veškeré naše studium by mělo být spojené s tímto soucitem, který nás pobízí k hlásání evangelia. Takto chápaný soucit tedy vede ke studiu i k předávání poznaného. To je vám určitě blízké, protože velká část vašeho řeholního života je spjata s vyučováním katechismu. Spojujete nějak tuto vaši službu s milosrdenstvím a se soucitem s dušemi?

 

Dalo by se to tak říct, jen jsem nad tím takto ještě nikdy nepřemýšlela. Je pravda, že vyučování katechismu přináší pokoj a štěstí, a to jak vyučujícímu, tak vyučovaným. Vždycky jsem si přála, aby děti, které budu učit, měly rády Pána Boha a byly s ním šťastné, v životě, ve smrti i po smrti. Tato myšlenka mě nadchla už v devíti letech, kdy jsem chodila na náboženství k sestrám dominikánkám. Tam jsem to tak zažila, poznávání Boha mi přineslo pokoj a štěstí, které jsem chtěla dávat dalším duším. Soucit v tom určitě hraje svou roli... Celý článek

Rozhovor se s. Slavomírou Měřičkovou OP

O intelektuálním povolání a Ctnostech a charakteru katolického intelektuála se SM. Slavomírou Měřičkovou OP (*1930)

 

Kázeň některých zaměstnání, kdy na studium zbývá méně času, je vlastně výborná škola. Méně času – více soustředění, poznáte jeho cenu a lépe ho pak využijete. V roce 1950 jste byla spolu s ostatními sestrami vyvezena z kláštera a tím vás ošidili o čas na studium. Místo toho jste musela roky pracovat v továrnách u strojů. Byla v těchto těžkých podmínkách možnost rozvíjet nějak intelekt studiem? Měly jste s sebou nějaké knihy?

 

Co jsme si vzaly, když nás vyvážely, to jsme měly. Každá měla pár svých knížek, ale jinak zůstalo všechno v klášterech. V továrnách jsme měly především Písmo svaté. Vstávaly jsme hodně brzy, pomodlily jsme se mariánské hodinky, nasnídaly se a spěchaly na autobus z Dolního Lánova do Starého Města u Trutnova. Po cestě autobusem to byl čas, který se dal využívat k rozjímání. Nakonec všecko, i to málo, co jsme si stihly přečíst, třeba jen krátký úryvek, nás obohatil. Záleží potom na každém člověku, kolik z toho získá. V hluku těch strojů jsem si říkala, že to byl nejkrásnější čas, kdy mohl být člověk při mechanické práci s Pánem a modlit se. Čas na studium nebyl, ale na modlitbu by čas měl být vždy... Celý článek