S. M. RAJMUNDA Františka JINDROVÁ OP 

zakladatelka České kongregace sester dominikánek a první generální představená

* 2. 3. 1858 Praha

+ 30. 8. 1939 Víceměřice

V roce 1858 se do rodiny důstojníka rakouské armády narodila dcera Františka. Otec byl se svým plukem překládán na různá místa bývalé monarchie rakousko-uherské, a tak se brzy dostal i s celou rodinou do uherského Köszegu. Františka se zde seznámila s nově založenou kongregací sester dominikánek blahoslavené (dnes už svaté) Markéty Uherské, kterou založily roku 1868 uherské šlechtičny pro vzdělání dívčí mládeže v duchu katolickém. Tady absolvovala učitelský ústav a (i přes námitky rodiny) roku 1877 do kongregace vstoupila. Obláčku měla 5. června 1877, přijala řeholní jméno Rajmunda a 21. listopadu 1879 složila svatou profes. Už v noviciátě se vyznačovala velkou svědomitostí a vlastnostmi, které daly tušit její růst v dokonalosti.

Těšila se lásce a úctě svých spolusester

Matka Margareta Ligeti, bývalá spolunovicka sestry Rajmundy, na ni velmi ráda vzpomínala: „Když sestry z Köszegu založily v roce 1882 klášter ve štýrském Gleisdorfu, byla tam poslaná se sestrami Aquinatou (hraběnkou von Hoyos) a Osanou Scheibenhof i sestra Rajmunda. Musela vykonat zkoušku z německého jazyka, aby zde mohla vyučovat na obecné škole. Kromě vyučování byla také ekonomou. Sestra Rajmunda měla pevný charakter, byla vážná, trochu melancholická, milovala samotu a ústraní, méně mluvila, byla zdrženlivá, ale ne příkrá. Naopak byla velmi vlídná a úslužná, příjemně a jemně veselá. Zachovávala věrně předpisy Stanov, při svých povinnostech horlivá, ale ne ukvapená. Co jednou začala, to také dokončila, přes všechny překážky a obtíže. Uměla se statečně přemáhat. Těšila se lásce a úctě svých spolusester."

První představenou

V Čechách v té době zatoužilo několik žen žít zasvěceným životem v dominikánském řádu. Odjely do rakouského kláštera sester dominikánek v Gleisdorfu, aby zde získaly náležitou řeholní formaci. Odtud se vrátily i se svou první představenou, sestrou Rajmundou, do Olomouce-Řepčína, kde 12. září 1889 založily za podpory olomouckých bratří dominikánů nové společenství sester dominikánek v českých zemích. Nejednalo se o kontemplativní klášter, ale o činné sestry, které se chtěly v duchu odkazu sv. Dominika věnovat službě a apoštolátu. Celý článek...

Rozhovor se s. Václavou Holubovou OP

Studium a zvěstování dobré zprávy

a Důvěra ve studium

Jak žít Dominikovou radostí a jakým způsobem předávat naději ve světě, který jí nedůvěřuje nebo na ni zapomněl? Jako lidé své doby tyto krize sice sdílíme, ale naším pravým úkolem je živit v nás samotných i ve druhých naději založenou na pevných Božích slibech života a štěstí. Jako jedno z možných řešení se nabízí studium, které však nemá být pojato jako nástroj k budování kariéry jednotlivce, ale jako naslouchání, odhalování smyslu a inspirace k tvořivosti. Studiem hledáme pro sebe i pro druhé naději, již ale nemůžeme ztotožňovat s neurčitým optimismem ani s rozjívenou veselostí, ale s vírou, že v našich životech lze objevit smysl, nevynucený význam, čekající na odhalení. V době totality se dokola opakoval scénář, kdy ne každý mohl studovat nebo alespoň ne to, co by chtěl. Jednou z výrazně postižených skupin byli i „pobožní“. Přese všechnu perzekuci se ale setkáváme s lidmi, kteří nepřestali toužit po naslouchání a odhalování smyslu života, dokázali najít cestičky k určitým formám studia a v návaznosti na to předávali naději druhým. Takové rysy prosvítají i z životního běhu sestry Václavy.

Postupně vám umřela maminka i tatínek. V osmi letech se z vás stal sirotek a musela jste jít do dětského domova. Zní to dost beznadějně, existovala pro vás naděje? Jaké to bylo?

Nerada o tom mluvím, bylo to hrozné. Těsně po válce nebyly ani žádné vychovatelky. Posílali nám čerstvě vystudované učitelky, které se těšily na učení a místo toho dostaly umístěnku do děcáku. Nebyly tím nadšené. Navíc se tam každý rok střídaly, a tak nešlo ani s nikým navázat bližší vztah. Zvlášť, když jsme je museli oslovovat „soudružko“. Byla to vojna. Každé ráno rozrazily dveře a hulákaly: „Dobré ráno, vstávat!“ Kdo se neprobudil hned, tomu strhly peřinu a nohy shodily na zem. I velké děti se tam pomočovaly a vychovatelky na ně potom křičely. Ani si nevybavuji, že bychom měli nějaké hračky. O naději jsem tehdy nepřemýšlela, ale více než padesát let po tom všem jsem potkala jednu kamarádku, se kterou jsem mívala společnou cestu do školy, a ona mi vyprávěla, že jsem ji tehdy zvala do děcáku slovy: „Lído, přišla nová paní kuchařka, ona je strašně hodná a představ si, budeme mít i buchty. Přijď se na ni podívat, abys viděla, jak je hodná.“ Těchto pár vět ji prý provázelo po celý život. Když potom zažívala něco těžkého, vzpomněla si na tato slova a řekla si: „Jsou hodní lidé, musíš se rozhlédnout.“ Nikdy nevíme, jak a kdy se nám může vrátit to, co řekneme. Co z toho třeba dokáže dát druhému naději. Celý rozhovor...

Rozhovor se s. Bohdankou Knotkovou OP

Veritas. Osvojování si a předávání pravdy

Velkou výzvou dneška je pro nás otázka, jak reagovat na všudypřítomnou relativizaci pravdy a na individualistický postoj zahrnující v sobě představu, že každý člověk má svou vlastní pravdu. I při pohledu do nedávné historie se setkáváme s různými způsoby, jakými je možné pravdu překrucovat či ztotožňovat se lží. V takovém soukolí uvízla i řada dominikánů a dominikánek, kteří byli kvůli pravdě sledováni, vyslýcháni, souzeni a vězněni. Při vlastních úvahách o tom, jak předávat a uchovávat pravdu, která je vždy odleskem Pravdy, se můžeme inspirovat jejich svědectvím. Právě skrze extremitu jejich životních zkušeností může pravda vysvitnout ve vší své jednoduchosti. Mezi svědky pokusů o přeměnu lži v pravdu (a naopak) patří i sestra Marie Bohdanka Knotková OP (*1931).

V roce 1954 jste byla odsouzena v případu Malíšek a spol. za nepřátelské jednání proti republice (pomoc k trestnému činu opuštění republiky). Co se tenkrát stalo? Kde byla pravda?

Pravda byla taková, že jsem dost dlouho nevěděla, kvůli čemu mě vlastně zavřeli. Až postupně během výslechů jsem se dozvídala, čeho jsem se podle vyšetřovatele měla dopustit. Zajímali se o jednu situaci, kterou už jsem skoro zapomněla, protože mi nepřišla ničím důležitá. Půl roku před mým zatčením – tak dlouho sbírali informace – jsem byla s jednou spolusestrou v kostele v Horním Maršově a tam nás oslovili dva muži, kteří hledali farní úřad... Celý článek

Rozhovor se s. Imeldou Kobkovou OP

O roli studia v dominikánském povolání, studiu jako „misericordia veritatis“

Soucit by měl v dominikánské spiritualitě zaujímat výsostné postavení. Soucitem je zde chápána touha dominikánů dělit se s druhými lidmi o milost pravdy (misericordia veritatis), která jim byla dána. I veškeré naše studium by mělo být spojené s tímto soucitem, který nás pobízí k hlásání evangelia. Takto chápaný soucit tedy vede ke studiu i k předávání poznaného. To je vám určitě blízké, protože velká část vašeho řeholního života je spjata s vyučováním katechismu. Spojujete nějak tuto vaši službu s milosrdenstvím a se soucitem s dušemi?

Dalo by se to tak říct, jen jsem nad tím takto ještě nikdy nepřemýšlela. Je pravda, že vyučování katechismu přináší pokoj a štěstí, a to jak vyučujícímu, tak vyučovaným. Vždycky jsem si přála, aby děti, které budu učit, měly rády Pána Boha a byly s ním šťastné, v životě, ve smrti i po smrti. Tato myšlenka mě nadchla už v devíti letech, kdy jsem chodila na náboženství k sestrám dominikánkám. Tam jsem to tak zažila, poznávání Boha mi přineslo pokoj a štěstí, které jsem chtěla dávat dalším duším. Soucit v tom určitě hraje svou roli... Celý článek

Rozhovor se s. Slavomírou Měřičkovou OP

O intelektuálním povolání a Ctnostech a charakteru katolického intelektuála

Kázeň některých zaměstnání, kdy na studium zbývá méně času, je vlastně výborná škola. Méně času – více soustředění, poznáte jeho cenu a lépe ho pak využijete. V roce 1950 jste byla spolu s ostatními sestrami vyvezena z kláštera a tím vás ošidili o čas na studium. Místo toho jste musela roky pracovat v továrnách u strojů. Byla v těchto těžkých podmínkách možnost rozvíjet nějak intelekt studiem? Měly jste s sebou nějaké knihy?

Co jsme si vzaly, když nás vyvážely, to jsme měly. Každá měla pár svých knížek, ale jinak zůstalo všechno v klášterech. V továrnách jsme měly především Písmo svaté. Vstávaly jsme hodně brzy, pomodlily jsme se mariánské hodinky, nasnídaly se a spěchaly na autobus z Dolního Lánova do Starého Města u Trutnova. Po cestě autobusem to byl čas, který se dal využívat k rozjímání. Nakonec všecko, i to málo, co jsme si stihly přečíst, třeba jen krátký úryvek, nás obohatil. Záleží potom na každém člověku, kolik z toho získá. V hluku těch strojů jsem si říkala, že to byl nejkrásnější čas, kdy mohl být člověk při mechanické práci s Pánem a modlit se. Čas na studium nebyl, ale na modlitbu by čas měl být vždy... Celý článek