Rozhovor se s. Isabelou Rumlovou OP
Studium a budování spravedlivého světa
V listu „Prameny naděje“ si bývalý magistr Řádu Timothy Radcliffe klade otázku, jak může člověk vydržet hledět na tolik utrpení, které nás obklopuje. V návaznosti na to varuje před pokušením našich generací, že se s utrpením prostě smíříme a přestaneme hladovět po obnově světa, že dovolíme, aby naše srdce zkameněla. Autor nás naopak vybízí, abychom se na věci dívali tak, jak skutečně jsou, a viděli i týraný svět, protože v těchto místech Kalvárie je možno potkat Boha a objevit nové slovo naděje. Takto bychom se měli učit soucitu a poznávat, že Bůh je přítomen dokonce uprostřed utrpení a že je to právě to místo, kde můžeme zaslechnout Boha, který nás volá ke svobodě. V ohrožení, v rukou násilníků, ve vězení. Ještě je stále živé povědomí o krutosti totalit posledních několika dekád, které sužovaly i střed Evropy. Stále jsou mezi námi lidé, kteří nejen „vědí“, ale kteří také „zažili“. Lze to všechno přijmout a odpustit? Proměnit v něco nového a dobrého? Naleznout v tom všem utrpení Boha, a dokonce i naději? Je možné si uchovat vizi lepšího spravedlivějšího světa a naději, že je tato vize reálná? Nad tím a mnohým dalším se zamyslíme v rozhovoru se sestrou Isabelou:
Křestním jménem se jmenujete Irmgarda, od koho jste toto jméno dostala? V našem prostoru je dost neobvyklé, nesetkala jste někdy kvůli tomu s nějakými poznámkami?
Dostala jsem ho od mé maminky, pocházela totiž z německé rodiny. Nikdy se mi za to ale nikdo nesmál, říkali mi prostě Irma, a tak jsem to měla i všude napsané. Jen v křestním listu jsem měla správnou podobu – Irmgard. Příbuzní mi potom vyprávěli legrační příhodu. Když mě pan farář křtil, tak prý říkal: „Irmgarde, já tě křtím“ a tatínek hned vyskočil: „Ale to je děvče!“.
Váš tatínek byl z české rodiny?
Ano. S maminkou seznámili díky tomu, že byl, jako lesní adjunkt, poslán do pohraničí. Ale uměl dobře německy, a tak, když si rodiče chtěli mezi sebou něco říct, řekli si to německy a my jsme tomu nerozuměli.
Doma jste tedy mluvili česky?
Ano, mluvili jsme česky. Maminka se to učila postupně, ale vždycky to bylo podle přízvuku poznat. Němčina mi nebyla cizí, ale moc jsem ji neovládala. Něco jsem se naučila vždycky o prázdninách u babičky a dědečka v Chomutově, tehdy v Komotau. Dokonce mě babička poslala se seznamem na nákup, kupovala jsem Blumenkohle, Paradiesäpfel... Nakonec jsem to zvládla a vše přinesla domů. Bylo to krásné dětství.
Jak se vám, jako smíšené rodině, žilo za války?
Bylo to strašné období a vystupňovalo se to na samém konci války. Před pololetím němečtí úředníci zjišťovali, kdo půjde na jakou školu studovat. Tatínek k nim nemohl jít, a tak poslal maminku. To byl kámen úrazu. Hned poznali, že je Němka, a hrozně jí vyhubovali, že její děti neumí německy. Zavolali si ji i k výslechu do Pardubic. Byla jako v kleštích. Potom už bylo všechno takové smutné, nerada na to vzpomínám. Němci prostě zoufale potřebovali lidi. Sestra musela okamžitě nastoupit do polního lazaretu jako ošetřovatelka a bratra odvedli do německé armády. Nejdříve musel na výcvik do Prahy. Ještě si pamatuji, jak jsme ho doprovázeli na vlak, mávali mu. Z Prahy nám ještě psával, jednou jsme ho dokonce jeli navštívit, ale byl někde na cvičení, a tak jsme ho nezastihli. Potom ho poslali do Cách a při náletu od Normandie ho na sv. Václava zasáhla střepina do krku a druhý den zemřel. Kamarádi, co stáli vedle něj, byli jen lehce zranění. Dozvěděli jsme se to až za delší čas. Na obálce dopisu byla špatná adresa, a tak chodil měsíc po celé republice. Nakonec to přišlo zpátky a dozvěděli jsme se, že je mrtvý. Hned jsme za něj nechali sloužit mši svatou. To jsme se naplakali, nedá se to vypovědět.
Bratr byl na frontě, sestra v polním lazaretu. Co potkalo Vás?
Já jsem musela jít do Kolína do německé školy. Na tu chvíli už to nestálo ani za to, konec války se blížil. Dali mě hned do páté třídy, ale já jsem neuměla ani breptnout. Psali jsme diktát a moje známka z něj byla pětka dvakrát podtržená. Ani jsem to nestačila psát. Byli jsme tam všichni ze smíšených rodin, takže hned, jakmile nás nikdo nesledoval, jsme si povídali česky. Pořád nás stěhovali z místa na místo, protože potřebovali prostory. A těsně před koncem války nás pustili domů. Číst celý rozhovor...
Matka AUGUSTINA Františka STUCHLÁ OP
druhá generální představená naší kongregace
* 8. 1. 1875 Boleslav u Ratiboře
+ 24. 11. 1953 Opava
Matka Augustina pocházela z bodré slezské rolnické rodiny, z věřící rodiny, kde na ni měla velký vliv velmi zbožná babička a ušlechtilý pan učitel. Jako patnáctiletou ji přivedl za vzděláním do Olomouce-Řepčína dominikán P. Angelus Lubojacký. Houževnatě zde studovala na našem soukromém učitelském ústavu a v roce 1894 odmaturovala na státním ústavu v Praze. Téhož roku 29. listopadu přijala roucho našeho řádu. Své pevné odhodlání být cele Boží až do smrti zpečetila svatou profesí 8. září 1896. Potom učila na měšťanské škole ve Vyškově a při tom se připravovala k dalším zkouškám, zvláště z němčiny pro školy měšťanské. K žákyním se chovala s mateřskou láskou, ale i s důsledností pro plnění povinností, a snažila se v nich vybudovat základy křesťanských a občanských ctností, za což jí i po létech projevovaly vděčnost. V roce 1907 byla ustanovena ředitelkou vyškovské školy a v roce 1913 jmenována tam převorkou. Energicky se chopila obou odpovědných úkolů ke spokojenosti a radosti všech.
Generální představenou
Roku 1918 byla povolaná za převorku do mateřince, Olomouce-Řepčína, kde zastávala rovněž úřad generální vikářky a v prvním ročníku učitelského ústavu vyučovala přírodopis. Na generální kapitule v roce 1924 byla zvolena generální představenou. V roce 1930 opět a za dalších šest let postulována potřetí. Další kapitula byla pro válečné události o rok odložena, takže Matka Augustina řídila naši kongregaci 19 let.
Inovativní, inspirativní, zkrátka IN
Snažila se jí dát pevnou formu podle církevního práva. Pro zabezpečení řeholního dorostu zařídila v mateřinci juvenát. Velkou lásku a starostlivost věnovala novickám. Tolik jí záleželo na tom, aby se z nich staly kvalitní řeholnice podle Srdce Božího. Dbala, aby noviciát byl konán podle církevních předpisů a mladým profeskám umožnila další společnou výchovu a prohlubování duchovního života v odděleném juniorátě. Zajistila jim zvláštní konference a přednášky bratří Kazatelů. Některé sestry dala vzdělat na diplomované ošetřovatelky nemocných. Doporučovala všem domům dominikánské exercicie. Snažila se, aby všechny domy se cítily s mateřincem jako jedna rodina, povzbuzovala je a vedla k tomu častými oběžníky a zvláště svou rázovitou osobností, neboť z ní vyzařovala srdečnost a láska matky k dětem. Celý článek...
Rozhovor se s. Antonínou Benešovou OP
Znamení doby
Řád (a i život obecně) nás vybízí k tomu, abychom pečlivě vnímali a studovali znamení doby a adekvátně odpovídali na její potřeby. V jedné z takových situací se ocitla i v pořadí třetí generální představená kongregace sester dominikánek matka Kazimíra Havelková. V roce 1968 byla jménem o. biskupa Štěpána Trochty požádána o vyslání několika sester do Litoměřic, aby zde pečovaly o jeho domácnost. Díky politickému uvolnění se totiž mohl o. biskup po 20 letech vrátit do své diecéze. Nová doba s sebou nesla nové výzvy, a to i pro kongregaci. Generální kapitula dala s novým typem služby souhlas a do Litoměřic byla poslána první skupina sester. Záhy se ale ukázalo, že centrum zbídačené litoměřické diecéze má i další potřeby. Hlavní prioritou bylo sehnat kuchařky pro seminaristy Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty, kterých zde toho roku studovalo 160. I na tuto výzvu kongregace odpověděla kladně a sestry v seminární kuchyni (později v konviktu) vařily od roku 1968 až do roku 2000. Zde je na místě připomenout větu z květnového studijního textu, že „už svatý Dominik prohlásil, že nechce studovat z mrtvých kůží, zatímco lidé trpí hladem“. Pro účely tohoto dílu Paměti kongregace můžeme větu modifikovat: „Tím sestry dominikánky prohlásily, že nechtějí studovat z mrtvých kůží, zatímco seminaristé trpí hladem.“ Za odvážným krokem generální představené, která byla ochotná nabídnout početnou skupinu sester pro nové působiště, můžeme sledovat vnímavost ke znamením doby a také schopnost na ně odpovídat. Plody této činnosti sahají a budou sahat dále do budoucnosti. Potkáte-li kněze staršího čtyřiceti let, existuje jistá pravděpodobnost, že během studií přišel se sestrami, nebo alespoň s jídlem od nich, do kontaktu. Celé generace bohoslovců na sestry dodnes vzpomínají a k dominikánkám se hrdě hlásí. A ony na své strávníky také nezapomínají.
Jaké byly potřebné předpoklady k tomu, aby mohl člověk vařit v semináři? Jaké to je vařit 20 let bohoslovcům? Co to znamená být k dispozici a s čím dává člověk souhlas, pokud se rozhodne odpovídat na aktuální potřeby své doby? V následujících řádcích vám to a mnoho dalšího prozradí sestra Antonína:
V roce 1946 jste nastoupila do kurzu vaření ve Vyškově, který organizovaly sestry dominikánky. Existuje tedy nějaká souvislost mezi vaším povoláním k řeholnímu životu a kuchařstvím?
Určitě ano, díky tomuto kurzu jsem se se sestrami seznámila. Měla jsem je ráda a cítila jsem se u nich dobře. V kurzu nás bylo asi padesát až šedesát děvčat, dopoledne se vařilo a odpoledne byly přednášky. Kurz byl na pět měsíců a já si dodnes pamatuji, že když byl u konce a já jsem se měla vracet domů, tak jsem se během jedné přednášky rozhodla, že už domů nepůjdu. Jako kandidátka jsem pak ve Vyškově zůstala ještě rok a půl. Chystala jsem pro děvčata z dalších kurzů suroviny na vaření. Párkrát jsem s nimi měla vyučování. Vzpomínám si, že jsem je učila guláš, vyložila jsem jim to a předvedla. Jindy jsem je učila výrobu fialek na dorty z cukrové hmoty. Byly to cenné zkušenosti, celkově jsem se tam naučila mnoho věcí. Běhala jsem po celém městě, nakupovala potraviny, a tak jsem za chvíli měla ve Vyškově plno přátel. Číst celý článek...
Více zde: https://www.dominikanky.cz/pamet-kongregace/rozhovor-se-s-antoninou/
S. M. RAJMUNDA Františka JINDROVÁ OP
zakladatelka České kongregace sester dominikánek a první generální představená
* 2. 3. 1858 Praha
+ 30. 8. 1939 Víceměřice
V roce 1858 se do rodiny důstojníka rakouské armády narodila dcera Františka. Otec byl se svým plukem překládán na různá místa bývalé monarchie rakousko-uherské, a tak se brzy dostal i s celou rodinou do uherského Köszegu. Františka se zde seznámila s nově založenou kongregací sester dominikánek blahoslavené (dnes už svaté) Markéty Uherské, kterou založily roku 1868 uherské šlechtičny pro vzdělání dívčí mládeže v duchu katolickém. Tady absolvovala učitelský ústav a (i přes námitky rodiny) roku 1877 do kongregace vstoupila. Obláčku měla 5. června 1877, přijala řeholní jméno Rajmunda a 21. listopadu 1879 složila svatou profes. Už v noviciátě se vyznačovala velkou svědomitostí a vlastnostmi, které daly tušit její růst v dokonalosti.
Těšila se lásce a úctě svých spolusester
Matka Margareta Ligeti, bývalá spolunovicka sestry Rajmundy, na ni velmi ráda vzpomínala: „Když sestry z Köszegu založily v roce 1882 klášter ve štýrském Gleisdorfu, byla tam poslaná se sestrami Aquinatou (hraběnkou von Hoyos) a Osanou Scheibenhof i sestra Rajmunda. Musela vykonat zkoušku z německého jazyka, aby zde mohla vyučovat na obecné škole. Kromě vyučování byla také ekonomou. Sestra Rajmunda měla pevný charakter, byla vážná, trochu melancholická, milovala samotu a ústraní, méně mluvila, byla zdrženlivá, ale ne příkrá. Naopak byla velmi vlídná a úslužná, příjemně a jemně veselá. Zachovávala věrně předpisy Stanov, při svých povinnostech horlivá, ale ne ukvapená. Co jednou začala, to také dokončila, přes všechny překážky a obtíže. Uměla se statečně přemáhat. Těšila se lásce a úctě svých spolusester."
První představenou
V Čechách v té době zatoužilo několik žen žít zasvěceným životem v dominikánském řádu. Odjely do rakouského kláštera sester dominikánek v Gleisdorfu, aby zde získaly náležitou řeholní formaci. Odtud se vrátily i se svou první představenou, sestrou Rajmundou, do Olomouce-Řepčína, kde 12. září 1889 založily za podpory olomouckých bratří dominikánů nové společenství sester dominikánek v českých zemích. Nejednalo se o kontemplativní klášter, ale o činné sestry, které se chtěly v duchu odkazu sv. Dominika věnovat službě a apoštolátu. Celý článek...
Rozhovor se s. Václavou Holubovou OP
Studium a zvěstování dobré zprávy
a Důvěra ve studium
Jak žít Dominikovou radostí a jakým způsobem předávat naději ve světě, který jí nedůvěřuje nebo na ni zapomněl? Jako lidé své doby tyto krize sice sdílíme, ale naším pravým úkolem je živit v nás samotných i ve druhých naději založenou na pevných Božích slibech života a štěstí. Jako jedno z možných řešení se nabízí studium, které však nemá být pojato jako nástroj k budování kariéry jednotlivce, ale jako naslouchání, odhalování smyslu a inspirace k tvořivosti. Studiem hledáme pro sebe i pro druhé naději, již ale nemůžeme ztotožňovat s neurčitým optimismem ani s rozjívenou veselostí, ale s vírou, že v našich životech lze objevit smysl, nevynucený význam, čekající na odhalení. V době totality se dokola opakoval scénář, kdy ne každý mohl studovat nebo alespoň ne to, co by chtěl. Jednou z výrazně postižených skupin byli i „pobožní“. Přese všechnu perzekuci se ale setkáváme s lidmi, kteří nepřestali toužit po naslouchání a odhalování smyslu života, dokázali najít cestičky k určitým formám studia a v návaznosti na to předávali naději druhým. Takové rysy prosvítají i z životního běhu sestry Václavy.
Postupně vám umřela maminka i tatínek. V osmi letech se z vás stal sirotek a musela jste jít do dětského domova. Zní to dost beznadějně, existovala pro vás naděje? Jaké to bylo?
Nerada o tom mluvím, bylo to hrozné. Těsně po válce nebyly ani žádné vychovatelky. Posílali nám čerstvě vystudované učitelky, které se těšily na učení a místo toho dostaly umístěnku do děcáku. Nebyly tím nadšené. Navíc se tam každý rok střídaly, a tak nešlo ani s nikým navázat bližší vztah. Zvlášť, když jsme je museli oslovovat „soudružko“. Byla to vojna. Každé ráno rozrazily dveře a hulákaly: „Dobré ráno, vstávat!“ Kdo se neprobudil hned, tomu strhly peřinu a nohy shodily na zem. I velké děti se tam pomočovaly a vychovatelky na ně potom křičely. Ani si nevybavuji, že bychom měli nějaké hračky. O naději jsem tehdy nepřemýšlela, ale více než padesát let po tom všem jsem potkala jednu kamarádku, se kterou jsem mívala společnou cestu do školy, a ona mi vyprávěla, že jsem ji tehdy zvala do děcáku slovy: „Lído, přišla nová paní kuchařka, ona je strašně hodná a představ si, budeme mít i buchty. Přijď se na ni podívat, abys viděla, jak je hodná.“ Těchto pár vět ji prý provázelo po celý život. Když potom zažívala něco těžkého, vzpomněla si na tato slova a řekla si: „Jsou hodní lidé, musíš se rozhlédnout.“ Nikdy nevíme, jak a kdy se nám může vrátit to, co řekneme. Co z toho třeba dokáže dát druhému naději. Celý rozhovor...
Rozhovor se s. Bohdankou Knotkovou OP
Veritas. Osvojování si a předávání pravdy
Velkou výzvou dneška je pro nás otázka, jak reagovat na všudypřítomnou relativizaci pravdy a na individualistický postoj zahrnující v sobě představu, že každý člověk má svou vlastní pravdu. I při pohledu do nedávné historie se setkáváme s různými způsoby, jakými je možné pravdu překrucovat či ztotožňovat se lží. V takovém soukolí uvízla i řada dominikánů a dominikánek, kteří byli kvůli pravdě sledováni, vyslýcháni, souzeni a vězněni. Při vlastních úvahách o tom, jak předávat a uchovávat pravdu, která je vždy odleskem Pravdy, se můžeme inspirovat jejich svědectvím. Právě skrze extremitu jejich životních zkušeností může pravda vysvitnout ve vší své jednoduchosti. Mezi svědky pokusů o přeměnu lži v pravdu (a naopak) patří i sestra Marie Bohdanka Knotková OP (*1931).
V roce 1954 jste byla odsouzena v případu Malíšek a spol. za nepřátelské jednání proti republice (pomoc k trestnému činu opuštění republiky). Co se tenkrát stalo? Kde byla pravda?
Pravda byla taková, že jsem dost dlouho nevěděla, kvůli čemu mě vlastně zavřeli. Až postupně během výslechů jsem se dozvídala, čeho jsem se podle vyšetřovatele měla dopustit. Zajímali se o jednu situaci, kterou už jsem skoro zapomněla, protože mi nepřišla ničím důležitá. Půl roku před mým zatčením – tak dlouho sbírali informace – jsem byla s jednou spolusestrou v kostele v Horním Maršově a tam nás oslovili dva muži, kteří hledali farní úřad... Celý článek
Rozhovor se s. Imeldou Kobkovou OP
O roli studia v dominikánském povolání, studiu jako „misericordia veritatis“
Soucit by měl v dominikánské spiritualitě zaujímat výsostné postavení. Soucitem je zde chápána touha dominikánů dělit se s druhými lidmi o milost pravdy (misericordia veritatis), která jim byla dána. I veškeré naše studium by mělo být spojené s tímto soucitem, který nás pobízí k hlásání evangelia. Takto chápaný soucit tedy vede ke studiu i k předávání poznaného. To je vám určitě blízké, protože velká část vašeho řeholního života je spjata s vyučováním katechismu. Spojujete nějak tuto vaši službu s milosrdenstvím a se soucitem s dušemi?
Dalo by se to tak říct, jen jsem nad tím takto ještě nikdy nepřemýšlela. Je pravda, že vyučování katechismu přináší pokoj a štěstí, a to jak vyučujícímu, tak vyučovaným. Vždycky jsem si přála, aby děti, které budu učit, měly rády Pána Boha a byly s ním šťastné, v životě, ve smrti i po smrti. Tato myšlenka mě nadchla už v devíti letech, kdy jsem chodila na náboženství k sestrám dominikánkám. Tam jsem to tak zažila, poznávání Boha mi přineslo pokoj a štěstí, které jsem chtěla dávat dalším duším. Soucit v tom určitě hraje svou roli... Celý článek
Rozhovor se s. Slavomírou Měřičkovou OP
O intelektuálním povolání a Ctnostech a charakteru katolického intelektuála
Kázeň některých zaměstnání, kdy na studium zbývá méně času, je vlastně výborná škola. Méně času – více soustředění, poznáte jeho cenu a lépe ho pak využijete. V roce 1950 jste byla spolu s ostatními sestrami vyvezena z kláštera a tím vás ošidili o čas na studium. Místo toho jste musela roky pracovat v továrnách u strojů. Byla v těchto těžkých podmínkách možnost rozvíjet nějak intelekt studiem? Měly jste s sebou nějaké knihy?
Co jsme si vzaly, když nás vyvážely, to jsme měly. Každá měla pár svých knížek, ale jinak zůstalo všechno v klášterech. V továrnách jsme měly především Písmo svaté. Vstávaly jsme hodně brzy, pomodlily jsme se mariánské hodinky, nasnídaly se a spěchaly na autobus z Dolního Lánova do Starého Města u Trutnova. Po cestě autobusem to byl čas, který se dal využívat k rozjímání. Nakonec všecko, i to málo, co jsme si stihly přečíst, třeba jen krátký úryvek, nás obohatil. Záleží potom na každém člověku, kolik z toho získá. V hluku těch strojů jsem si říkala, že to byl nejkrásnější čas, kdy mohl být člověk při mechanické práci s Pánem a modlit se. Čas na studium nebyl, ale na modlitbu by čas měl být vždy... Celý článek