Znamení doby

Rozhovor se s. Antonínou Benešovou OP (*1926)

Řád (ale i život obecně) nás vybízí k tomu, abychom pečlivě vnímali a studovali znamení doby a adekvátně odpovídali na její potřeby. V jedné z takových situací se ocitla i v pořadí třetí generální představená kongregace sester dominikánek matka Kazimíra Havelková. V roce 1968 byla jménem o. biskupa Štěpána Trochty požádána o vyslání několika sester do Litoměřic, aby zde pečovaly o jeho domácnost. Díky politickému uvolnění se totiž mohl o. biskup po 20 letech vrátit do své diecéze. Nová doba s sebou nesla nové výzvy, a to i pro kongregaci. Generální kapitula dala s novým typem služby souhlas a do Litoměřic byla poslána první skupina sester. Záhy se ale ukázalo, že centrum zbídačené litoměřické diecéze má i další potřeby. Hlavní prioritou bylo sehnat kuchařky pro seminaristy Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty, kterých zde toho roku studovalo 160. I na tuto výzvu kongregace odpověděla kladně a sestry v seminární kuchyni (později v konviktu) vařily od roku 1968 až do roku 2000. Zde je na místě připomenout větu z květnového studijního textu, že "už svatý Dominik prohlásil, že nechce studovat z mrtvých kůží, zatímco lidé trpí hladem". Pro účely tohoto dílu Paměti kongregace můžeme větu modifikovat: "Tím sestry dominikánky prohlásily, že nechtějí studovat z mrtvých kůží, zatímco seminaristé trpí hladem." Za odvážným krokem generální představené, která byla ochotná nabídnout početnou skupinu sester pro nové působiště, můžeme sledovat vnímavost ke znamením doby a také schopnost na ně odpovídat. Plody této činnosti sahají a budou sahat dále do budoucnosti. Potkáte-li kněze staršího čtyřiceti let, existuje jistá pravděpodobnost, že během studií přišel se sestrami, nebo alespoň s jídlem od nich, do kontaktu. Celé generace bohoslovců na sestry dodnes vzpomínají a k dominikánkám se hrdě hlásí. A ony na své strávníky také nezapomínají.

Jaké byly potřebné předpoklady k tomu, aby mohl člověk vařit v semináři? Jaké to je vařit 20 let bohoslovcům? Co to znamená být k dispozici a s čím dává člověk souhlas, pokud se rozhodne odpovídat na aktuální potřeby své doby? V následujících řádcích vám to a mnoho dalšího prozradí sestra Antonína:

V roce 1946 jste nastoupila do kurzu vaření ve Vyškově, který organizovaly sestry dominikánky. Existuje tedy nějaká souvislost mezi vaším povoláním k řeholnímu životu a kuchařstvím?

Určitě ano, díky tomuto kurzu jsem se se sestrami seznámila. Měla jsem je ráda a cítila jsem se u nich dobře. V kurzu nás bylo asi padesát až šedesát děvčat, dopoledne se vařilo a odpoledne byly přednášky. Kurz byl na pět měsíců a já si dodnes pamatuji, že když byl u konce a já jsem se měla vracet domů, tak jsem se během jedné přednášky rozhodla, že už domů nepůjdu. Jako kandidátka jsem pak ve Vyškově zůstala ještě rok a půl. Chystala jsem pro děvčata z dalších kurzů suroviny na vaření. Párkrát jsem s nimi měla vyučování. Vzpomínám si, že jsem je učila guláš, vyložila jsem jim to a předvedla. Jindy jsem je učila výrobu fialek na dorty z cukrové hmoty. Byly to cenné zkušenosti, celkově jsem se tam naučila mnoho věcí. Běhala jsem po celém městě, nakupovala potraviny, a tak jsem za chvíli měla ve Vyškově plno přátel.

Bylo těsně po válce, Vyškov byl koncem války opakovaně bombardován a řada bomb zasáhla i klášter, který byl z velké části zničen. K tomu odsun Němců. Dotýkalo se vás to nějak?

Nejvíce jsem to asi pocítila skrze finanční krizi. Peníze nebyly nazbyt, a tak nešlo ani najmout údržbáře nebo dělníky. Díky tomu jsem se ale naučila mnoho věcí. Řemeslníci mě vždy jen krátce zaučili a dál jsem musela pracovat sama. Byly to zednické práce, taky jsem dláždila chodníky na zahradě, prostříhávala stromy, opravovala letohrádek. Pro děvčata jsem měla udělat na zahradu dřevěný stůl, ale ten se mi moc nepovedl, neměla jsem to vyzkoušené. Po chvilce společné práce s natěračem jsem přes zimu natřela veškerý nábytek. A přes léto jsem vymalovala dvě obrovské kuchyně, kde se u osmi sporáků učila děvčata během školního roku vařit. Sestry mě také jednou vyslaly na trh pro selata, tak jsem jela s vozíkem a pytlem a už jsme je měly. Ale jak prasata dorůstala, bylo potřeba je zabíjet. Chodil k nám jeden řezník, vždycky jsem u toho byla, pomáhala mu. Po několika letech jsme měly jinde také vepře a v noci jsme ho šly zabíjet. Musela jsem to udělat já, protože jsem u toho předtím byla mnohokrát. A povedlo se. Byla to škola do života, vůbec jsem se nenudila, prostě jsem dělala to, co bylo zrovna potřeba. Vedle vaření jsem si toho odnesla ještě spoustu. Dělala jsem to pro sestry ráda. Když máte někoho rád, tak se u něj rád motáte.

A vaření vás bavilo?

Ano, i když jsem byla hrozně zarytá do hospodářství. Pracovat v hospodářství na poli, to bylo moje. Od malička jsem měla vztah k půdě, pocházela jsem ze statku. Když jsem potom, z kláštera, jela domů na návštěvu, musela jsem jít kolem našeho pole. Úplně jsem se tam rozplakala, jak mě rozlítostnilo, že už na těch našich polích nebudu pracovat. Musela jsem to ale obětovat, bylo potřeba dělat něco jiného. Vždycky, když mě v klášteře chytl stesk po zemědělství, šla se mnou jedna sestra do kaple a modlily jsme se, abych to přemohla. Během dalších let nám ale komunisté stejně půdu vzali. Je ale zajímavé, že když už jsem se smířila s tím, že se na pole nedostanu, ocitla jsem se v Kokorách, kde jsem několik let, až do kolektivizace, pracovala v hospodářství. Bylo toho až nad hlavu, ale zrovna toto bylo potřeba.

Jak jste se dostala od údržby a práce v hospodářství zpět do kuchyně?

V Kokorách, kde byl ústav pro postižené dívky a ženy, jsem dlouhé roky pracovala jako kuchařka. Byla jsem zde v kuchyni se sestrou Flavií. Když ji posílaly vařit do litoměřického semináře, prorokovala mi: "Budete mě následovat." A skutečně se tak stalo, v roce 1981 jsem nastoupila v Litoměřicích jako kuchařka v semináři. Bohoslovcům jsem vařila skoro 20 let, od roku 1981 do roku 2000.

Přišla jste s bohoslovci nějak více do kontaktu, nebo to bylo jen přes výdejní okénko?

Většinu času jsem strávila v kuchyni s dalšími sestrami a civilními zaměstnanci, ale do přímého kontaktu s chlapci jsem se také běžně dostávala. Někteří nám pomáhali, třeba s těžkými balíky mouky. Prostor k setkání byl i při pravidelných kurzech vaření, které jsme pro ně pořádaly. Cílem bylo, aby se naučili trochu vařit, aby si poradili, až budou jednou sami na faře. Přesně si vybavuji, jak jsem je učila lívance. Kroužek vaření byl v odpoledních hodinách, myslím, že asi třikrát do týdne. Bylo to dobré, pro ně potřebné, něco se i naučili, něco zase zapomněli.

Něco zapomněli, to znamená, že potřebovali, abyste jim něco i připomněla?

Ano, několikrát se mě potom přes různé kněze doptávali, jak se co dělá. Často to bylo dost legrační. Zpětně mě třeba jeden z nich žádal, abych mu napsala, jak se dělá ten "smažený písek", že jim to chutnalo. Až po chvíli přemýšlení mi došlo, že se ptá na praženou krupici s kompotem. Další dotaz po letech byl, jak se dělá to "kozí pití". Zase mi to nějaký čas zabralo, než jsem rozluštila, že mluví o sirupu z bezinek. Každý rok v určitou dobu jsme dávaly do jídelny fůru papírových tašek a chlapci, když šli odpoledne na vycházku, trhali a trhali bezinky, abychom jim měly to oblíbené kozí pití z čeho udělat. V souvislosti s tím si vzpomínám, že měli také různé metody, jak dát najevo, na co mají chuť. Zpívali třeba píseň Švestkový knedlíky a doufali, že si toho všimneme a vyhovíme jim. Chtěli je tím přivolat.

Hlásili se k vám i mimo pracovní prostředí?

Velmi pěkně. Třeba když si vzpomenu na pohřeb sestry Flavie, vedoucí seminární kuchyně. To bylo neuvěřitelné. Protože v Litoměřicích jsme neměly vlastní hrob, pohřbívalo se v Kadani (zde mají dominikánky rozsáhlou nekropoli s asi dvěma sty pohřbenými sestrami, pozn. red.). Do Kadaně přijelo mnoho lidí, z Litoměřic jel dokonce autobus plný seminaristů. Byl ohromný průvod, spousta bohoslovců, kněží, řeholnic i laických věřících. Přihlížející lidé se prý ptali, co se to děje, jestli je to pohřeb nějakého církevního hodnostáře. A byli hodně překvapení, že takto vypadá pohřeb kuchařky.

Bohoslovci pamatovali i na naše svátky a narozeniny. Vždycky nás pozvali do jídelny, dali nám květinu a popřáli. Bylo jich tam vždy tolik, že jsem z toho bývala celá nesvá. Ale bylo to od nich moc pěkné. A když jsem slavila 70. narozeniny, pozvali mě do kaple na mši svatou a až sem mi donesli i dort.

Také si vzpomínám, že když jeli někam na výlet, brali nás s sebou. Díky tomu jsme si připadaly jako jejich součást.

Dnes už jste na odpočinku. Setkáváte se někdy se svými bývalými "strávníky"?

Postupně všechno slábne a posledních pár let už ani nikam nemohu jezdit. Někdy si ale kněží, kteří k nám do Střelic přijedou sloužit mši svatou, sami vzpomenou. Ještě před pár lety se stávalo, že hned jak kněží - absolventi z Litoměřic - uviděli dominikánky, ptali se, jestli není některá sestra z Litoměřic. Kdekoli jsem byla, tak se ke mně chlapci hlásili. Někdy to bylo až úsměvné nebo že jsem se skoro až styděla. Byla jsem třeba na jedné primici v Olomouci a byla tam spousta kněží. Seděla jsem na kraji lavice, kněží jeden za druhým vycházeli ze sakristie a jak mě tam viděli, všichni mi postupně podávali ruku. A tak jsem se jen zvedala a zase sedala. Jak říkám, styděla jsem se, ale měla jsem z toho radost.

Jakým způsobem jste vnímala skutečnost, že jste v kuchyni strávila značnou část života? Co to pro vás znamená? Jak tuto svou činnost vnímáte s odstupem času?

Celé ty roky vnímám jako službu. Byla jsem tam, protože jsem tam byla povolaná. Sloužila jsem kněžím a byla jsem za to ráda.

Chtěla byste jim něco vzkázat?

Ano, že se za ně modlím. Každý den se za ně modlím jeden růženec a také střelné modlitby, myslím na ně na všechny. Také se modlím křížovou cestu za všechny zemřelé, a při tom vzpomínám i na kněze. Obzvlášť se modlím za Jirku Smolka, znala jsem ho ještě jako malého chlapce, když ministroval v litoměřické katedrále. Když jsem měla zlomený krček, dávala jsem všechnu tu bolest za Jirku. Pěkně dostudoval a teď je z něj výborný kněz. Oběť má svou cenu a sílu.

Sestře Antoníně mnohokrát děkuji, že nás s sebou vzala do svých vzpomínek a na místa, která už dnes vypadají úplně jinak. Něco se však nemění, přetrvává. Ohlédneme-li se na této cestě zpět, vidíme šlépěje, které za sebou zanechala svými odpověďmi na nové výzvy doby. Ty ale nekončí, pokračují dál, a proto přeji sestře Antoníně pevný krok!

S.M. Vincenta Vodáková OP