O roli studia v dominikánském povolání, studiu jako "misericordia veritatis"

Rozhovor se s. Imeldou Kobkovou OP (*1937)

listopad 2018

Soucit by měl v dominikánské spiritualitě zaujímat výsostné postavení. Soucitem je zde chápána touha dominikánů dělit se s druhými lidmi o milost pravdy (misericordia veritatis), která jim byla dána. I veškeré naše studium by mělo být spojené s tímto soucitem, který nás pobízí k hlásání evangelia. Takto chápaný soucit tedy vede ke studiu i k předávání poznaného. To je vám určitě blízké, protože velká část vašeho řeholního života je spjata s vyučováním katechismu. Spojujete nějak tuto vaši službu s milosrdenstvím a se soucitem s dušemi?

Dalo by se to tak říct, jen jsem nad tím takto ještě nikdy nepřemýšlela. Je pravda, že vyučování katechismu přináší pokoj a štěstí, a to jak vyučujícímu, tak vyučovaným. Vždycky jsem si přála, aby děti, které budu učit, měly rády Pána Boha a byly s ním šťastné, v životě, ve smrti i po smrti. Tato myšlenka mě nadchla už v devíti letech, kdy jsem chodila na náboženství k sestrám dominikánkám. Tam jsem to tak zažila, poznávání Boha mi přineslo pokoj a štěstí, které jsem chtěla dávat dalším duším. Soucit v tom určitě hraje svou roli.

Bylo možné získat za komunistů potřebnou kvalifikaci, abyste mohla tento svůj sen naplnit?

Zpočátku to možné nebylo, žádné kurzy neprobíhaly. A pro mě ani neexistovala možnost dalšího studia. Tatínek se zásadně nepohodl s komunisty, a tak jsem si nemohla najít ani stálé zaměstnání. Změna nastala až v roce 1968. Tehdy se mi podařilo vstoupit k sestrám dominikánkám, a protože jsem pořád chodila s katechismem pod paží, sestry mi nabídly možnost přihlásit se na dvouleté katechetické studium do Litoměřic. Zpočátku jsem se bála, ale dodalo mi odvahy, když jsem úspěšně prošla korespondenčně vedeným katechetickým kurzem františkána Jana Baptisty Bárty. V Litoměřicích se jednalo o sobotní studium, ale nakonec jsme museli v jednom roce stihnout vystudovat oba ročníky, protože s počínající normalizací komunisté všechno pozavírali. Líbilo se mi tam, byla jsem z toho šťastná. Po zkouškách jsem konečně dostala podklad pro vyučování náboženství.

Mohla jste pak vůbec katechismus vyučovat?

Dlouhá léta jsem vyučovala v Kadani a po asignaci do Střelic už jsem neměla žádnou naději, že bych ještě mohla učit. Pořád jsem se modlila, aby to Pán Bůh nějak zařídil. Vedle kláštera je Domov pro osoby se zdravotním postižením (dále jen Zámeček) a časem se dohodlo, že budu vyučovat tam. Má to svou výhodu, protože někteří obyvatelé nemohou dobře chodit, ani na mši svatou nedojdou, ale na náboženství se dostanou.

Ve střelickém Zámečku jste ale působila jako civilní vychovatelka už v 50. a 60. letech, tehdy to byl Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež, kde byly zaměstnané sestry dominikánky. Komunisté vytlačili řeholní sestry do ústavů ke zdravotně postiženým nebo umírajícím lidem v přesvědčení, že tam už nebude po náboženské stránce co "zkazit". Myslíte si, že tato jejich představa byla relevantní?

Myslím, že to bylo opět řízení Boží. Pro ty děti či staré lidi se mohlo udělat něco dobrého, ale ještě více se dalo udělat pro jejich příbuzné, které je chodili navštěvovat. S těmi se dalo o náboženství mluvit. Někteří byli bez zájmu nebo o víře nechtěli ani slyšet. Co se týče dětí, někdy i dnes slýcháme, že jim pleteme hlavu a přetahujeme je na tu naši víru. Někteří rodiče naopak požádali o křest dětí sami a některým jsem i za kmotru. Tím vznikly vazby na jejich rodiny, dopisujeme si a jsme v kontaktu. Vlastně jim také předávám víru a možná by se i zde dalo hovořit o soucitu s dušemi, které Pána Boha neznají. V 50. letech to bylo samozřejmě všechno hlídané. Katechismus jako takový se tam nevyučoval. Chlapci sice chodili na mši svatou, modlily jsme se s nimi ráno a večer a občas jsme jim i něco řekly, ale o vyučování nešlo. To by bylo příliš nebezpečné, v dobré víře by to někomu mohli povědět. Takto to ale prošlo. Bylo jim jasné, že nepůjde úplně odbourat náboženský rozměr, když v ústavu pracují sestry.

Vy jste v pozici předávajícího, ale dokázala byste říci, co jste se od chlapců a děvčat ze střelického Zámečku naučila vy? Je možné, že i oni v něčem prokázali soucit vám?

Rozhodně ano. Hned při první hodině mě zaujalo, jak byli pozorní, klidní, jak nevyrušovali, ani si z toho nedělali legraci. Učím se od nich právě této pozornosti a pečlivosti. Dále se mi líbí, že jsou hodně všímaví a dobří pozorovatelé. Také mě velmi zaujala jejich touha se poučit, jak jsou chtivé poznání. To nám často schází a i tomu se od nich můžeme učit.

Sestře Imeldě děkuji za příjemný rozhovor plný vzácných postřehů a přeji jí, aby měla i nadále tak soucitné dominikánské srdce schopné dávat i přijímat.

s. Vincenta Vodáková OP