Sestra Jaromíra pocházela z rodiny obdařené čtyřmi dětmi. Otec však padl hned na začátku 1. světové války, v listopadu 1914. Matce zůstalo těžké břemeno starostí o výchovu dětí a péče o velké hospodářství. Posilovala ji víra v Boha a důvěra v Jeho pomoc. Tyto hodnoty vštěpovala svým příkladným křesťanským životem také svým dětem. Zemřela ve věku 53 let v roce 1932. Nejstarší dcera Františka již byla provdaná a právě u ní našli druhý domov bratři Jan a Josef, kteří studovali na bohoslovecké fakultě. Antonie navštěvovala pět tříd obecné školy v Huštěnovicích, čtyři třídy měšťanské školy v Napajedlích a dva ročníky učitelského ústavu v Olomouci-Řepčíně.

Léta studií

V červnu 1924 požádala o přijetí do naší kongregace. Od škol. roku 1924/25 ještě studovala jako privatistka na českém arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči, kde maturovala 15. 6. 1927. Obláčku měla 27. 8. 1925, první svatou profes složila 28. 8. 1926 a doživotními sliby se zasvětila Pánu 28. srpna 1929. Po maturitě studovala na přírodovědeckě fakultě Karlovy university v Praze a v roce 1933 získala titul doktorka přírodních věd v oboru matematiky a fyziky. Jako profesorka vyučovala těmto předmětům na měšťanské škole a učitelském ústavě v Řepčíně, a to do konce školního roku 1942.

Okupace a teror

Za německé okupace byly roku 1942 naše školy zrušeny a sestra Jaromíra byla pověřena vedením domácí výroby lykocelového zboží pro pražskou firmu Dorka. Po skončení 2. světové války a osvobození vlasti mohlo být opět otevřeno naše gymnázium a sestra Jaromíra zde vyučovala a zároveň byla i ředitelkou, a to do března 1949, kdy komunistický teror zestátnil nebo zrušil všechny církevní školy.

Nepůjdeme do civilu ani teď, když jsme jen služkami!

Sestra Jaromíra nějaký čas učila náboženství a potom pracovala v internátě, který u nás zřídily státní úřady. Když se v roce 1950 připravoval odsun sester, Akce Ř, byly sestry přemlouvány, aby šly do civilu, že tak zůstanou doma. Sestra Jaromíra však odpověděla: "Neučinily jsme to, když nám bylo nabízeno, že zůstaneme profesorkami na školách, když půjdeme do civilu, neuděláme to ani teď, když jsme jen služkami!" S ostatními sestrami tak byla v září převezena do centralizačního kláštera v Bohosudově. Pracovala v bavlnářském závodě v Modlanech, pak ve šroubárně ve Vrchoslaví u Krupky. Při třídění sester podle věku se dostala v září 1951 do Broumova. Bylo jí svěřeno vedení Chrámového družstva, později Chrámové služby - výrobny hostií. Tuto funkci zastávala až do roku 1968. Vynaložila velké úsilí, aby výrobu hostií v mezích možnosti zmechanizovala a sestrám tak ulehčila práci.

Naděje na obnovu

V červenci 1968 byla na generální kapitule zvolena generální představenou naší kongregace. Na počátku jejího generalátu se zdálo, že zasvitla naděje na obnovu činnosti kongregace. Mohly být přijímány postulantky a v Broumově byl otevřen i noviciát. Ale již v roce 1971 došlo k opětnému zákazu přijímat dorost, a tím zamezen rozvoj.

Prozíravá, pokroková, pevná

Matce Jaromíře velmi leželo na srdci vzdělání sester. Usilovala o to, aby byly odborně připraveny především pro katechezi, ale též pro službu v sociálních ústavech. Snažila se o prohloubení řádové spirituality. S generální radou a generální kapitulou v r. 1969 věnovala velkou péči úpravě pokoncilních Stanov. Podporovala zájem sester o modlitbu celého breviáře v češtině. Cyklostylové vydání českého breviáře obdržely sestry již před adventem 1969. Vyhověla žádosti o. biskupa Štěpána Trochty a uvolnila sestry pro službu církvi na biskupství a v kněžském semináři v Litoměřicích. Snažila se zajistit sestrám, bydlícím ve studeném objektu broumovského kláštera, přijatelný domov, a proto žádala o navrácení některého našeho kláštera. Zamítnuto! Bylo tedy rozhodnuto postavit ve Střelicích u Brna svépomocí družstevní byty. Vše se dělo řádnou cestou, ale před kolaudací byl dům sestrám odebrán... Matka Jaromíra odolávala; navzdory režimu v roce 1970 zřídila ve spolupráci s farním úřadem ve Křtinách malé rekreační středisko pro sestry kongregace. Byla zde možnost vykonat si soukromé duchovní cvičení.

Do vráceného kláštera

Po ukončení úřadu v roce 1974 se zapojila jako dělnice do výroby hostií a byla ochotna ke každé výpomoci. Svých znalostí z oboru matematiky využívala k soukromému doučování žáků základní školy před přijímací zkouškou na střední školu nebo dospělých, kteří studovali při zaměstnání. 5. listopadu 1990 se přestěhovala se všemi broumovskými sestrami do vráceného kláštera v Bojkovicích. Se zájmem sledovala pomalu se rozvíjející činnost kongregace, zřízení a otevření Katolické dívčí školy v Bojkovicích.

Všechny povzbuzovala její horlivost

S přibývajícími léty jí přibývaly různé zdravotní potíže. 23. června 1993 byla asignovaná do Střelic. Dostala pokojík v přízemí, aby se po rovině dostala do kaple i jídelny. Celková slabost a závratě se stupňovaly, takže byla nucena používat invalidní vozík. Když ji sestry poprvé do něj posadily, v kapli se rozplakala. Ale brzy to vnitřně zvládla a tuto nutnost přijala. Všechny povzbuzovala její horlivost a touha účastnit se společného života, zvláště modlitby. Dlouho adorovala a modlila se často křížovou cestu. I v poslední den života byla na mši svaté i u svatého přijímání. Ve své bezmocnosti byla trpělivá, k ošetřovatelkám i ostatním sestrám ohleduplná. Uchovala si apoštolského ducha až do stáří. Udržovala spojení s bývalými studentkami. Povzbuzovala je, když se jí svěřovaly se svými problémy, uměla poradit.

Ztišení

Poslední dny svého života se ztišila a odmlčela. Zemřela během slavnostních nešpor ke cti sv. Dominika 7. srpna 1995. Dne 12. srpna ji na místo posledního odpočinku doprovodilo mnoho spolusester, sestry dominikánky slovenské kongregace, zástupkyně sester z jiných řádů a kongregací, které ji znaly z doby jejího generalátu, četní příbuzní i občané ze Střelic. Je pohřbena jako první v nové části střelického hřbitova.

Doufáme, že naší drahé sestře Jaromíře Pán otevřel brány věčné blaženosti, aby mu vzdávala díky za všechno, čím ji obohacoval, vedl a posiloval, a aby prosila o rozkvět milované kongregace.

R. I. P.