Rozhovor se s. Bohdankou Knotkovou OP

Veritas. Osvojování si a předávání pravdy

 

Velkou výzvou dneška je pro nás otázka, jak reagovat na všudypřítomnou relativizaci pravdy a na individualistický postoj zahrnující v sobě představu, že každý člověk má svou vlastní pravdu. I při pohledu do nedávné historie se setkáváme s různými způsoby, jakými je možné pravdu překrucovat či ztotožňovat se lží. V takovém soukolí uvízla i řada dominikánů a dominikánek, kteří byli kvůli pravdě sledováni, vyslýcháni, souzeni a vězněni. Při vlastních úvahách o tom, jak předávat a uchovávat pravdu, která je vždy odleskem Pravdy, se můžeme inspirovat jejich svědectvím. Právě skrze extremitu jejich životních zkušeností může pravda vysvitnout ve vší své jednoduchosti. Mezi svědky pokusů o přeměnu lži v pravdu (a naopak) patří i sestra Marie Bohdanka Knotková OP (*1931).

 

V roce 1954 jste byla odsouzena v případu Malíšek a spol. za nepřátelské jednání proti republice (pomoc k trestnému činu opuštění republiky). Co se tenkrát stalo? Kde byla pravda?

Pravda byla taková, že jsem dost dlouho nevěděla, kvůli čemu mě vlastně zavřeli. Až postupně během výslechů jsem se dozvídala, čeho jsem se podle vyšetřovatele měla dopustit. Zajímali se o jednu situaci, kterou už jsem skoro zapomněla, protože mi nepřišla ničím důležitá. Půl roku před mým zatčením – tak dlouho sbírali informace – jsem byla s jednou spolusestrou v kostele v Horním Maršově a tam nás oslovili dva muži, kteří hledali farní úřad. Vyšla jsem s nimi před kostel a ukázala rukou směrem k faře. A to bylo opravdu všechno. Vůbec jsme neměly potuchy, že ti muži utíkají přes hranice do Říma a že jim toho dne místní pan farář Malíšek pomohl. Ale vyšetřovatel chtěl, abych přiznala, že jsem o všem věděla a že jsem do toho byla zapojená. To byla ale lež.

 

Ve vazbě v Hradci Králové jste strávila tři měsíce. Výslechy byly na denním pořádku, StB k vám měla neomezený přístup. Dokázala jste si v sobě po celou dobu uchovat pravdu o tom, co se tenkrát stalo, nebo byly i chvíle, kdy jste začala věřit verzi vyšetřovatele?

Ne, ani na chvilku jsem nezapochybovala, protože všechno, co jsem mu říkala, byla pravda. Za celou dobu pobytu ve věznici jsem se necítila vina. Spíše jsem měla dojem, že cílem toho všeho je udělat ze mě viníka a donutit mě k lítosti. Pamatuji si, že jsem měla vnitřní jistotu, že Bůh je se mnou. Cítím to ještě dnes po tolika letech a často si na to vzpomenu. Člověk může být obklopen něčím, co ho bolí, a přitom může mít v duši klid. Ale strach jsem samozřejmě měla. Navíc to bylo v únoru. V celách se prakticky netopilo a měla jsem jen takový zelený vězeňský úbor. Tam jsem poznala, jak lidé dokážou šálit a lhát. U výslechu se ptali, jestli bych něco nepotřebovala. Říkala jsem, že potřebuji teplé ponožky, tepláky a svetr. Věřila jsem, že mi to dají, ale nic z toho jsem neviděla.

 

Slibovali vám přímo nějaké výhody, které by plynuly z přijetí jejich lží?

Vyšetřující mi nesliboval nic. Ale jednou mi vyhrožoval tím, že když nechci mluvit, může sem povolat všechny sestry z Maršova, místa že prý mají dost. Z toho jsem dostala velký strach. Ale utěšovala jsem se, že to snad neudělá, a modlila jsem se, aby se to nestalo. Sestry stejně o ničem nevěděly, vždyť ani netušily, kvůli čemu mě zavřeli. Říkala jsem si, že kdyby je všechny zatkli, tak už by z toho snad museli mít i problémy.

 

Pokusili se vás přesvědčit i násilím?

Nikdy mě nebili, ale měli své metody, především veliký psychický nátlak. Často mě stěhovali, to bylo velmi nepříjemné. Přes oči mi zavázali černou pásku a vedli mě tmou, úplně neznámými prostorami. V této souvislosti se mi vybavuje, že jsem ve vazbě dvakrát prožila smrtelnou úzkost. Jednou mě strčili do prázdné cely. Přes noc se neustále svítilo, a tak jsem si dekou přikryla obličej. Najednou mě probudil tlumený rozhovor za dveřmi a zvuk klíčů, kterými dozorci rámusili o dveře. Byla jsem úplně v šoku, krve by se ve mně nedořezal a nemohla jsem se ani pohnout. Když konečně otevřeli, tak jsem se úplně vymrštila a zírala jsem na ně. Musel to být opravdu nepopsatelný pohled, protože mi ti dozorci řekli: „No nebojte se, ale když spíte, tak nesmíte mít zakrytý obličej.“ Mysleli si, že jsem mrtvá. Stávalo se, že někteří vězni nevydrželi ten tlak a spáchali sebevraždu. Jindy mě zase dozorce oslepenou vláčel přes věznici a pak mě někde postavil ke stěně a řekl: „Počkejte tady.“ A já jsem si říkala: „Tak už jde pro revolver a zabije mě.“ Člověk už byl tak vysílený, vystresovaný a vykolejený. Na pozadí byly stále přítomny obavy, že mohu být kdykoli usmrcena. Hrozné bylo, že jsem u nikoho z lidí nemohla hledat pochopení. Na cele jsme bydlely po dvou a já jsem vytušila, že druhá žena je vlastně taková nástraha. Hned, jak jsem přišla od výslechu, se mě vyptávala, co mi říkal a co já na to. Tušila jsem, že to není upřímný zájem, a tak jsem mluvila ve svůj prospěch: „Vyšetřovatel říkal, že jsem udělala to nebo to řekla, ale to vůbec není pravda. Já jsem to neudělala a nebylo to tak.“ Bylo to celé jako u výslechu, znovu jsem se obhajovala.

 

Přišla jste během období ve vazbě do kontaktu s vaší spolusestrou? Byla vlastně zatčena ve stejný den jako vy.

Ano, se sestrou Malvínou jsme byly zatčené stejného dne. Jednou se nám podařilo se setkat. Dozorce mě s páskou přes oči dovlekl do místnosti, kde se zaznamenávaly časové údaje výslechů – v kolik hodin byl vězeň předveden a kdy byl zase odveden zpět na celu. Cítila jsem, že v té místnosti ještě někdo je. Ta osoba zakašlala a já jsem poznala, že je to sestra Malvína. Tak jsem také zakašlala, ale dozorce hned zareagoval: „No, abych vám to kašlání nezatrhl.“ Hned si toho všiml. Díky tomu jsem už věděla, že je tam také. Do té doby jsem neměla šanci to zjistit.

 

Po výsleších následoval soud, jak proběhl?

Bylo to velice krátké. Doslova si pamatuji výrok soudce: „Váš čin není trestný, ale protože jste nábožensky velmi zfanatizovaná a politicky zaostalá, zůstanete zde u nás 7 měsíců na přeškolení.“ Tak taková byla jejich pravda.

 

 

Při výkonu trestu v Pardubicích už neprobíhaly výslechy. Vyšetřovatelé dosáhli svého, byla jste odsouzena za něco, co nebyla pravda. Setkávala jste se i potom s hrubým zacházením a psychickým terorem?

Pořád to byla věznice, ale oproti vazbě se mi dost ulevilo. Jedna situace by se s tím ale dala srovnat.

Za několik dní jsme měly mít se spolusestrou výstup (ukončení výkonu trestu). Náčelník nápravného zařízení zrovna procházel a kontroloval všechny pokoje. Každá jsme musela stát v pozoru u své postele a čekat. Když přišel až k nám, řekl: „Vy máte výstup, že?“ A já říkám: „No ano, za několik dní.“ „Vy jste Knotková Božena? Já vám říkám, že se do kláštera nevrátíte!“ Se spolusestrou jsme zůstaly stát jako zkamenělé. Hlavou mi běželo: „Co on pro nás zase chystá, co nám chce udělat? Jak nám to chce překazit?“ V tu chvíli jsme se ocitly ve velké nejistotě. Měly jsme strach, že nás třeba budou dále věznit. Výstup ale proběhl normálně, tak nevím, proč nás tímto způsobem strašil.

 

Jak jste žila s vědomím, že vás odsoudili za něco, co není pravda?

Vědomí, že jsem nic zlého neudělala, mě posilovalo. Možná tomu neuvěříte, ale v některých chvílích jsem byla dokonce šťastná. Je zajímavé, že vyprávění o zatčených kněžích jsem předtím poslouchala, jako by se mě to vůbec netýkalo. Najednou jsem se ale octla ve vězení i já. Zpětně vidím, že je to velká zkušenost, dovedu si teď představit, co to znamená být ve vězení.

K přijetí reality mi pomohlo i to, že jsem měla nízký trest. Navíc už jsem nebyla izolovaná ve vazbě. Se sestrou Malvínou jsme byly převezeny do Pardubic, kde bylo na jedné cele asi 20 žen. Potom se nás další vězeňkyně ptaly, kolik máme, kolik jsme dostali. Vždycky jsme popravdě odpověděly, že 7 měsíců. Ony se začaly smát a smály se a smály. Potom jsme si říkaly, že je nebudeme tak dráždit a odpovídaly jsme jen 7. Myslely si, že 7 let, a to už braly. Proti jejich 20 nebo 25 rokům to bylo ale pořád málo. Byly tam ženy, které měly za sebou ve vězení už hodně let, a ještě mnoho před sebou. Už se třeba ani s nikým nebavily, přes den pracovaly a večer se natáhly, ležely a čekaly, až to přestane. Byly už úplně otupělé, apatické, každá měla svoji rodinnou bolest.

 

Myslíte, že pravda měla ještě smysl i pro tyto dlouho vězněné apatické ženy?

To nedokážu říct. Měly opravdu velká trápení a úzkosti o rodinu. Měla jsem s nimi soucit a těžko se mi s tím žilo, napadalo mě, jestli bych tam mohla za některou z nich zůstat. Modlila jsem se za ně.

Myslím, že některé v sobě ten zažitý pocit křivdy živily, ale možná to ani jinak nešlo. Jednu paní třeba zavřely hned po svatbě a ve vězení se jí narodila holčička. Několik měsíců jí holčičku nechali a potom pro to děťátko musela přijet její babička. Té matce ho prostě vzali. Měla dlouhý trest za úplný nesmysl. To se mi zdálo velmi nespravedlivé. Byla to veliká nespravedlnost spáchaná na mladém člověku. Tolik mladých životů a talentů tam nechali zakrnět a zničit. Jestli v tu chvíli ještě myslely na pravdu, to skutečně nevím.

 

Jakou roli pro vás v té době hrála modlitba? Jak jste prožívala víru? Dalo se tam modlit?

Veřejně se nekonalo nic. Ale potom jsme vytvořily malou modlitební skupinku. Jedna z nás měla k našemu překvapení vytržené stránky z misálu a každou neděli jsme se z nich v hloučku modlily. Jinak to vše stálo jen na osobní modlitbě. S tím jsem nemohla nic dělat. Ale vzpomínám si na jeden velmi silný moment, který ve mně dodnes působí. Asi mi bylo duchovně hodně zle, protože si vzpomínám, že jsem stála v cele vazební věznice a říkala jsem jenom: „Bože, můj Bože,“ a víc nic. Doteď tuto zkušenost oceňuji, že mi ji Pán Bůh dal. V té době jsem byla v tak velké tísni. Nevěděla jsem, co bude dál, to se nedá popsat. Myslím, že to byla opravdová modlitba ze srdce, docela opravdová. Ráda na to vzpomínám a říkám si: „Kéž bych se uměla modlit i dnes s takovou hlubokou vírou.“ Sice jsem během dne neměla na modlitbu vyhrazený čas, ale snažila jsem se celý den prožívat v Boží přítomnosti. Plně jsem si uvědomovala, jak Boha potřebuji. Byl mé jediné útočiště, protože od lidí jsem nemohla čekat nic. Často mi bylo líto, že nemohu na mši ani se pravidelně modlit se sestrami. Na druhou stranu jsem byla klidná, věděla jsem, že jsem na svém místě, a nic jiného se nedalo dělat. Všechno se to odehrávalo jenom tak, bez knih, každá dělala, co uměla a mohla.

 

Měla jste ve vězení možnost přímo svědčit o Pravdě? Byl na to prostor?

Už když nás přiváželi do Pardubic (po dobu převozu jsme byly oblečené v habitech), tak nás některé vězeňkyně viděly z oken a rozkřiklo se, že přišly nové sestry. Původně jsme si myslely, že nás umístí mezi další řeholnice na takzvaný Vatikán, ale neudělali to. Možná proto, že jsme měly příliš nízký trest a akorát bychom mohly vynést nějaké informace. Nejprve nás to mrzelo, ale takto jsme se dostaly na oddělení mezi matky od rodin, z nichž některým jsme mohly pomoci. S věřícími ženami v naší skupince to šlo tak přirozeně. Brzy zjistily, že ty nové sestry jsme my. Měly k nám důvěru, skamarádily jsme se a byly jsme rády, že je máme, a ony byly rády za nás. Vyprávěly nám své příběhy a my jsme se je snažily nějak povzbudit a potěšit. Ale co v takovém případě, kdy před sebou měly 20 let? To je těžké těšení. Vše bylo takové prosté, ale možná by se to dalo nazvat i svědčení o Pravdě. Ne každá žena se k nám takto měla, s většinou žen jsme se ani neznaly.

Pořádně nebyl prostor ani čas. Ráno jsme šly všechny do práce a tam se nesmělo vůbec mluvit. Večer už jsme se chystaly na spaní a ženy, co už byly hotovy, si lehly a vzpomínaly na domov. Neměly zájem se s námi bavit, málokdo stál o nějakou další společnost. Nejvíce v kontaktu jsme byly během povinných vycházek. Chodilo se v takovém špalíru a některé ženy za námi přišly.

 

Věřila jste, že pravda jednou vyjde najevo?

Věřím, že jednou bude přede všemi všechno odhaleno. Nečekám žádné uznání. Ani mě to nenapadlo. A nikoho kolem mě to ani nezajímalo. Zájem se v lidech probouzí až v posledních letech.

 

Ptala jste se Boha, proč zrovna vy? Proč máte být ve vězení, když říkáte pravdu?

Bohu jsem nevyčítala, proč právě já. Spíš jsem se divila, že jsem se tam octla právě já, která jsem těm věcem vůbec nerozuměla. Bylo mi 23 roků, pocházela jsem z vesnice a o politiku jsem se nezajímala. Přijala jsem to, Bůh o tom ví a to stačí. Spíš jsem zažívala takový ten obyčejný lidský strach z neznáma, nevěděla jsem, co bude dál. Ten začal už při zatčení. Byla jsem na směně v továrně, kde jsem byla s ostatními sestrami nasazená, a najednou jsem během krátké chvíle seděla v autě mezi dvěma příslušníky StB. Nevěděla jsem, co mohou a co nemohou. Tento svíravý pocit byl potom stále přítomný. Ale netrápila jsem se pořád, byly i chvíle, kdy jsem zakusila pocit klidu.

 

Jakou cenu pro vás má pravda?

Pravda má pro mě velikou cenu, vím to z vlastní zkušenosti. Když je člověk pravdivý sám k sobě a usiluje o to, aby jeho skutky souhlasily se slovy, je na dobré cestě. Na druhou stranu ale rozumím tomu, když třeba při výsleších někdo podepsal něco, co pravda nebyla. Když se přidá ještě fyzické násilí, tak je možné se dostat do takového stavu, že člověk už je opravdu nepříčetný a ani neví, co dělá. To se mi Bohu díky nestalo.

 

Sestře Bohdance děkuji za odvahu a statečnost, se kterou se dívá do tváře těžkým kapitolám svého života, a za hodiny plné vzpomínání, které mi darovala. A přeji jí, aby byla i nadále tou, která nese a předává pravdu.

 

S.M. Vincenta Vodáková OP