Starostlivá osvoboditelka vězňů

Opravdové štěstí člověka je v tom, že slouží celým svým životem Bohu

A my tušíme, že to není úplně všechno. Že opravdové štěstí člověka ještě spočívá v tom, co hledal například i celník Zacheus – totiž vidět (srov. Lk 19, 3–4). A nevidět jen tak něco, ale vidět na věky Ježíše. Vidět Boha.

Přesně tak k tomu došel svého času i sv. Augustin, kdy si říkal, že je docela dobré mít jako smysl života boj se zlem. Problém je v tom, že jednou zlo přestane. A co pak? Nebo si můžeme říci, že je dobré mít jako smysl života dělat dobro. Problém je v tom, že jednou budou mít všichni všechno. A co potom? Když už nebudou chudí, když už nebudou nemocní... Tehdy budou všichni dělat to, po čem člověk z hloubi duše touží – vidět. Blahoslavenství spočívá v kontemplaci Boha.

 

Druhá věc je to, že člověk taky musí být viděn. V Zacheovi se něco pohne, když se Ježíš na něj podívá a řekne mu: Pojď rychle dolů. Stejně tak se v apoštolu Bartolomějovi něco pohne, když mu Ježíš říká: Viděl jsem tě pod fíkovníkem (srov. Jan 1, 48). A stejně tak se muselo i ve svaté Zdislavě něco pohnout, když si uvědomila, že se na ni dívá Bůh. Víme, že to s člověkem něco udělá, když pokorně otevře své srdce a nechá do něj nahlédnout Boha. Že to s člověkem „pohne“. Ježíšův pohled je pohled Syna člověka, který přišel hledat a zachránit, co zahynulo (srov. Lk 19, 10), oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto (srov. Iz 61,1–2a).

 

A konečně, jsou tu především dva pohledy, které se vzájemně hledají. Víme, že zrak má tuto vlastnost, hledat. Přece mezi věci, které člověk nikdy nezapomene, patří, když se v určitém okamžiku potkají oči. Zkrátka a dobře, při výměně pohledu se předává strašně moc. A my věříme, že to tak je, že Ježíš má oči stále otevřené, my je otvíráme postupně a ty pohledy se postupně střetávají. A že na věčnosti je to vlastně takový vzájemný, nekonečný a dokonalý pohled, v němž spočívá věčné štěstí člověka.

Ovšem už nyní z něj můžeme čerpat, a to nejen pro sebe, ale i pro druhé, pro bližní. Pomáhejme, jako Zdislava, otevírat oči slepým, pomáhejme, jako Zdislava, otevírat uši hluchým, pomáhejme, jako Zdislava, otevírat uvězněná srdce a vyvádět z nich zajaté na svobodu, čili hlásat Hospodinovo milostivé léto.

 

V jednom hymnu1 se zpívá: Ježíši, vždy když klesáme, kéž nás tvůj pohled zasáhne. Jen shlédneš, pád se zastaví a vinu slza odplaví. Tak to asi zažil i ten Zacheus, a my taky toužíme – vidět Ježíše a toužíme po jeho pohledu. Jako Zdislava...

SM Guzmana Valentová OP

 

1Denní modlitba církve, neděle 1. týdne během roku, hymnus k ranním chválám.

Česká kongregace sester dominikánek

Veveří 469/27
602 00 Brno
kongregace@dominikanky.cz
Vytvořeno službou Webnode