Rozhovor se s. Václavou Holubovou OP

Studium a zvěstování dobré zprávy

a Důvěra ve studium se SM. Václavou Holubovou OP (*1942)

březen 2019

Jak žít Dominikovou radostí a jakým způsobem předávat naději ve světě, který jí nedůvěřuje nebo na ni zapomněl? Jako lidé své doby tyto krize sice sdílíme, ale naším pravým úkolem je živit v nás samotných i ve druhých naději založenou na pevných Božích slibech života a štěstí. Jako jedno z možných řešení se nabízí studium, které však nemá být pojato jako nástroj k budování kariéry jednotlivce, ale jako naslouchání, odhalování smyslu a inspirace k tvořivosti. Studiem hledáme pro sebe i pro druhé naději, již ale nemůžeme ztotožňovat s neurčitým optimismem ani s rozjívenou veselostí, ale s vírou, že v našich životech lze objevit smysl, nevynucený význam, čekající na odhalení. V době totality se dokola opakoval scénář, kdy ne každý mohl studovat nebo alespoň ne to, co by chtěl. Jednou z výrazně postižených skupin byli i „pobožní“. Přese všechnu perzekuci se ale setkáváme s lidmi, kteří nepřestali toužit po naslouchání a odhalování smyslu života, dokázali najít cestičky k určitým formám studia a v návaznosti na to předávali naději druhým. Takové rysy prosvítají i z životního běhu sestry Václavy.

 

Postupně vám umřela maminka i tatínek. V osmi letech se z vás stal sirotek a musela jste jít do dětského domova. Zní to dost beznadějně, existovala pro vás naděje? Jaké to bylo?

Nerada o tom mluvím, bylo to hrozné. Těsně po válce nebyly ani žádné vychovatelky. Posílali nám čerstvě vystudované učitelky, které se těšily na učení a místo toho dostaly umístěnku do děcáku. Nebyly tím nadšené. Navíc se tam každý rok střídaly, a tak nešlo ani s nikým navázat bližší vztah. Zvlášť, když jsme je museli oslovovat „soudružko“. Byla to vojna. Každé ráno rozrazily dveře a hulákaly: „Dobré ráno, vstávat!“ Kdo se neprobudil hned, tomu strhly peřinu a nohy shodily na zem. I velké děti se tam pomočovaly a vychovatelky na ně potom křičely. Ani si nevybavuji, že bychom měli nějaké hračky. O naději jsem tehdy nepřemýšlela, ale více než padesát let po tom všem jsem potkala jednu kamarádku, se kterou jsem mívala společnou cestu do školy, a ona mi vyprávěla, že jsem ji tehdy zvala do děcáku slovy: „Lído, přišla nová paní kuchařka, ona je strašně hodná a představ si, budeme mít i buchty. Přijď se na ni podívat, abys viděla, jak je hodná.“ Těchto pár vět ji prý provázelo po celý život. Když potom zažívala něco těžkého, vzpomněla si na tato slova a řekla si: „Jsou hodní lidé, musíš se rozhlédnout.“ Nikdy nevíme, jak a kdy se nám může vrátit to, co řekneme. Co z toho třeba dokáže dát druhému naději.

 

Byla jste v té době věřící? Mohla jste ve víře hledat oporu?

Nemohu říct, zda jsem byla, či nebyla věřící. Z domova jsem si to nesla s sebou, ale v prostředí dětského domova mi to vypadlo. Zpočátku jsme na mši chodili povinně, ale se změnami politické situace se zanedlouho nesmělo ani do kostela, ani na náboženství. Několikrát se mnou do kostela potají zašla babička. Vybavuji si, že na prvního máje mě vybrali, abych říkala básničku na tribuně. Báseň se jmenovala Vyzvání na cestu. V jedné sloce stálo: „A nerostou tam palmy a žhavé pinie, tam nezpívají žalmy na počest hostie.“ Najednou mi bliklo v hlavě: „To bylo pro tátu posvátné, nemohu to říkat!“ I přes vyhrožování vyhazovem jsem odmítla. Později mi došlo, jak jsou vjemy z prvních let života obrovsky důležité.

 

Kdy nastala ve vašem životě změna, že jste se začala k Bohu obracet vědomě?

Něco se změnilo, když jsem si tenkrát uvědomila, že to bylo pro tátu svaté. Chtěla jsem se dozvědět víc. Babička mi to ale vysvětlit nedokázala, měla poctivou víru venkovana, ale všechno v této oblasti brala, že to tak prostě je. Jí to stačilo, ale pro mě to bylo málo. Chtěla jsem vědět proč, promyslet to, chyběly mi poznatky i zkušenosti. Na druhém stupni už jsem pravidelně utíkala z děcáku do kostela. Velmi důležité pro mě bylo, že jsem se dostala do kontaktu s katechetkou, kterou jsem znala z dětství. S ní se dalo o víře diskutovat. Půjčovala mi i knihy, bavilo mě si v nich číst, dozvídat se nové věci. Knihy mi ale v děcáku opakovaně nacházeli, brali a pálili.

 

Na jedenáctiletce jste studovala ve svíravých 50. letech. Stará gymnázia se svým zaměřením a atmosférou byla pohřbena. Byli tam ještě vyučující, od kterých by bylo možné se něco dozvědět o víře?

Ne, to všechno bylo pryč. Dobře to mohu ilustrovat na latině. Protože ji nemohli jen tak vymazat, nabídli nám ji jako výběrový předmět. Hodně z nás, většinou věřících studentů, si ji vybralo, ale evidentně nám v tom mělo být zamezeno. Po různých obstrukcích dali latinu souběžně s jiným předmětem a tím pádem nás z ní vyhodili. Latinář byl takový šplhoun a ani se nijak nesnažil. Oběma stranám bylo jasné, o co jde. Latina rovnala se církev. Je pravda, že jsem tam chtěla chodit kvůli kostelu, kde bylo vše latinsky a já jsem tomu chtěla rozumět a umět to. Tehdejší velké změny ve vzdělávání mi připomínají ještě jednu situaci. Do ročníku nade mnou chodil František Radkovský. Tenkrát zrušili v rámci změn i logiku. Pamatuji si, že seděl u lavice, listoval učebnicí logiky a přitom říkal: „To bude ale národ hloupý, zrušili logiku a lidi přestanou myslet.“ Ale oni by přestali myslet, i kdyby tu logiku nezrušili. Krok do mínusu to ale jistě byl.

 

Nebylo to pro vás demotivující, když jste viděla, že pedagogický sbor se takto staví k víře? Neztrácela jste při takovém studiu víru, naději v Boha? Ovlivňovalo vás to nějak?

Ovlivňovalo, ale spíše naopak. V 9. třídě jsme dostali dotazník, kde byly také tyto otázky: „Věřím v Boha a proč? Chodím do kostela a proč? Modlím se a proč?“ Na radu pana faráře jsem tyto otázky proškrtla a stejně se zachovali i spolužáci. Byl z toho velký malér, protože jsme tím vlastně bojkotovali dotazník soudruha ředitele. Chtěli nás sice zastrašit, ale nakonec se to obrátilo proti nim. Vyprovokovali nás, abychom přemýšleli proč, a to bylo pro mnohé něco nového. V rámci boje proti církvi jí tím vlastně oklikou pomáhali, donutili nás přemýšlet, ale přesně v opačném duchu, než potřebovali. Zase by se zdálo, že je to beznadějné, jenže tak to nebylo.

 

Po maturitě jste měla kvůli nevyhovujícímu kádrovému posudku problém najít si práci, mnoho nechybělo a režim z vás udělal příživníka. Nakonec vás zaměstnali u stroje ve fabrice MOTORPAL. Jaké to pro vás bylo? Měla jste vůbec nějaké vyhlídky do budoucnosti?

Radši ani ne. Nebyla jsem tam šťastná a nevěděla jsem, co dál. Ladislavovi Kubíčkovi jsem kdysi vyčítala: „Pořád říkáš, že vše má být podle vůle Boží. Kdyby Pán Bůh nechtěl, abych byla ve fabrice, tak tam nebudu, ale jsem tam, tak to asi Pán Bůh tak chce. Nevidím v tom ale pro sebe smysl, abych jenom do něčeho vrtala, pak šla domů, a tak pořád dokola. Myslím si, že by to mělo být něco jiného, ale absolutně nevím co.“ On mi řekl, že to poznám, když mě Pán Bůh bude chtít jinde, a pokud budu chtít, půjdu za tím.

 

A poznala?

Ano, brzy na to jsem se dostala do kontaktu s dominikánskými terciáři, a to bylo ono. U nich jsem nalezla naději, že to všechno má nějaký smysl. Po přečtení knihy Cesta apoštolské svatosti, Třetí řád sv. Dominika od Reginalda Dacíka jsem věděla, že jsem na svém místě. Vnímala jsem, že současnému světu chybí apoštolát slova. Evangelizace jako taková nepřipadala v úvahu, ale zde jsem nacházela způsoby, jak se lidem přiblížit a nenápadně mezi nimi šířit víru. Vše bylo přísně tajné a museli jsme dbát o bezpečnost – beze jmen, bez časů. U terciářů jsem se konečně dostala k dobré literatuře, měli jsme i různá duchovní cvičení a tajná setkání, kde jsme diskutovali nad prostudovaným materiálem. Konečně jsem měla z čeho čerpat a předávat to dál lidem kolem sebe.

 

Nakonec se vám podařilo najít si práci u dětí s postižením ve Vincentinu na Velehradě, vnímala jste to jako Boží vůli?

Ano, službu lidem jsem přijala jako Boží vůli. Když jsem o tom uvažovala, tak mi jeden kněz řekl: „Vyrůstala jsi bez lásky a víš, co to je. Tak běž a vždycky si u toho člověka řekni: ‚Jsi to ty, Pane?‘ A kdyby se ti zdálo že ne, tak se seber a běž od toho.“ V praxi to nebylo vždycky jednoduché, a tak jsem si říkala: „Pane, já vím, že jsi tam, i když zmrzačený.“ Muselo to mít tento rozměr. Ale pořád ve mně hlodalo ještě něco jiného. Čím více jsem se vzdalovala od dětského domova, tím víc jsem si uvědomovala, jak je to tam nelidské. Kdyby to šlo, tak bych tam bývala hned letěla těm dětem pomoct, ale to nepřipadalo v úvahu.

 

Dálkově jste vystudovala střední zdravotní školu, dalo vám to něco, z čeho jste mohla rozdávat?

Dalo mi to mnoho, i na rozdávání! Chodila jsem do speciální třídy, kde byly z většiny řeholnice a jeden řeholník. Tam jsem lépe poznala dominikánky a kolem Pražského jara se mi podařilo k nim vstoupit. Studium na zdravotní škole jsem vnímala tak, že čím více o tom budu vědět, tím bude má péče lepší. Ošetřovatelskou techniku jsme se tam naučili výborně, celé to ale mělo jeden nedostatek. Učili nás péči o tělo, ale péči o duši, i obyčejnou „člověčí“, jsem tam postrádala. Jedna učitelka ale studovala ještě u sester františkánek, a to bylo velmi znát. Vysvětlovala nám, že musíme na pacienta mluvit, usmívat se na něj. Tato naše speciální třída působila navíc i misijně. Učitelé všude říkali, že s námi nemají žádný problém, že svědomitě plníme povinnosti a že náš vztah ke studiu je slušný. To dělalo řeholníkům, a tedy i církvi dobrou vizitku.

 

Už jako dominikánka jste roky pracovala v domově důchodců v Buchlovicích. Byla jste neustále obklopena starými lidmi, kteří přirozeně umírali. Jak se vám zde dařilo předávat jim Krista? Naději?

Byli to lidé hlavně ze Slovácka, kteří byli v podstatě věřící. Téměř denně tam byla mše, několikrát za rok mohli obyvatelé ke zpovědi. Nikoho jsme nenutily, spíše na sebe ti lidé působili navzájem. Hodně přesvědčivé pro ně bylo vidět, že neklidný umírající člověk se po zaopatření najednou úplně uklidnil. Na vícelůžkových pokojích každý viděl, že se s umírajícími modlíme a díky modlitbě je smrt v podstatě klidná. Někdy měli obyvatelé bolesti, které třeba nešly úplně zabrzdit ani morfiem, sedly jsme si k nim, modlily jsme se s nimi, mluvily jsme s nimi o utrpení, že ho mohou obětovat za své příbuzné, že to má smysl. Najednou ten odchod nebyl tak beznadějný, čekal na ně věčný život. Nešlo tedy o prvotní evangelizaci, ale o připomenutí a přejití přes rozhraní mezi životem a smrtí. Jednou jsme zavolaly i kněze jiné konfese, pastor i příbuzní byli mile překvapeni, že nikoho nelámeme. To bylo také dobré svědectví. To, že obyvatelé začali třeba po letech přijímat svátosti, působilo i na jejich rodiny. Často se stávalo, že i oni začali opět aktivně žít v církvi. Na nás bylo především to, abychom příbuzné podporovali po lidské stránce.

 

Jak fungovala příprava na svátosti?

My sestry jsme musely být opatrné, aby nás někdo neudal, mohly bychom snadno všechny vyletět. Nebály jsme se o sebe, ale o ty lidi. Měly jsme ale své nepřímé metody. Jednak o svátostech informovaly některé svědomité babičky a jednak jsme se snažily do toho zapojit civilní zaměstnance. Jedna zdravotní sestra si to s naším odchodem v roce 1986 vzala na starosti a dodnes do domova jezdí a hlídá, kdo je na umření, aby mu zavolala kněze. Nic na tom nemění ani to, že je jí skoro 90 let.

 

Co to znamená, že jste musely být opatrné? O čem jste s obyvateli nemohly mluvit?

Fungovalo pravidlo, že ohledně náboženských záležitostí jsem jim mohla vyhovět, ale nesměla je přesvědčovat. To by mě samozřejmě ani nenapadlo, ale tehdy fungovala jiná měřítka. Stačila by třeba jen obecná otázka a dalo by se to použít proti nám. V praxi platilo, že „není žalobce, není soudce“. V podstatě se to tolerovalo, jenomže občas tam přišla nějaká kontrola a nebylo jasné, na co. Nikdy jsme si nemohly být úplně jisté. Samy jsme byly přesvědčené, že by se nás vedoucí zastal, že „ty babky jsou stejně pobožné.“ A dokaž to, kdyby někdo řekl, že jsem ho přesvědčovala. Tehdy nešlo kázat o Pánu Bohu přímo. Ale lidé si srovnávali, jaké na ně jsme, a řekli to i svým dětem, na které to mělo vliv. Šlo o to jim vytvořit dobré prostředí k životu.

 

Byla jste tam svědkem i nějakého velkého obrácení?

Ano, třeba jednou jsme přijaly jako novou sanitárku komunistku. Braly jsme to tak, i když samozřejmě panoval strach, aby nedonášela. Zacvičily jsme ji, vzorně pracovala a sloužila lidem. Nějaký čas po tom, co jsme z Buchlovic odešly, začala chodit do kostela a pak dokonce začala dělat kostelnici. Nijak jsme ji ale nepřesvědčovaly. Vždycky je to o vztazích a nemusíš třeba o Pánu Bohu ani nic říct, stačí prostý úsměv nebo podání ruky. Často tím sdělíš víc, než kdybys řekla: „Já věřím v Boha, Otce všemohoucího.“ Ne, že bych zbožné řeči odsouvala, ale zaprvé se domluvme jako lidé. Vždycky nejsou nejlepší „svatý řeči“, lidé se dívají na to, co a jak děláš. To se nám v Buchlovicích vyplatilo i vůči zaměstnancům.

 

Kolem vás byl tuhý komunismus, pořád jste byla pod kontrolou. Uchovala jste si v takových podmínkách radost?

Uvědomovala jsem si, že ti lidé nejsou zvědaví na nějakého škarohlída. Mně bylo dobře, a když je ti dobře, tak ti můžou komunisté vlézt na záda.

 

A obecněji, existuje pro vás nějaká spojnice mezi studiem a radostí?

Ano, existuje. Největší radost mám tehdy, když tím mohu pomoci druhým. Často se mi děje, že to, co si přečtu a prorozjímám, brzy předávám dalšímu člověku. Velkou radost mám, když se za někoho déle modlím a najednou narazím v knize na pasáž, která je přesně pro něj. A nejsou to jednoduché situace, různé těžké nemoci či životní krize. Některé věci, které jsou pro nás v klášteře skoro samozřejmostí, mohou být pro člověka zvenku úplné objevy. Je na nás, abychom se nebáli druhé obohatit. Abychom mohli radost zakoušet, musíme se dostat od „věřím v Boha“ k „věřím Bohu“. Mezi tím může být hrozně dlouhá doba. Chce to chytit duši oběma rukama a postavit ji tam, kde má být. A to jsou všechno věci, ke kterým člověk dojde studiem, modlitbou a Boží pomocí. I když tomu třeba neříkáme studium, tak bez toho by nebylo nic. Nejde jen sedět a říkat si: „Pán Bůh mi vždycky vnukne, co mám dělat“, to by bylo moc odvážné.

 

Co pro vás jako pro dominikánku znamená naděje? Z čeho ji čerpáte?

Já bych to otočila. Bez naděje je to tak na špagát. Jsou situace, se kterými si lidsky nejsi schopná poradit, a ony jsou schopny tě udupat. Naděje tkví v tom, že víš, že je Někdo, kdo tě v tom určitým způsobem nenechá. Také může pomoci uvažování nad tím, co mi říká můj patron (křestní, biřmovací, řeholní). A najednou zjistíš, že jsou tady osoby nebo jistoty, se kterými jsi schopná naději vytvářet. Spoléhat se na sebe je hloupost, spoléhat se jen na lidi je také většinou hloupost, pak už je Pán Bůh a svatí – sem je potřeba svou naději vložit.

 

Děkuji mnohokrát sestře Václavě, že nás provedla stezkou svého života, která od počátku vede náročným terénem, v němž by byly některé její úseky bez naděje nepřekonatelné. Přeji jí, aby (nejen) při studiu stále upevňovala naději sobě i všem, jejichž cesty se s tou její zkříží.

 

S.M. Vincenta Vodáková OP