S. M. RAJMUNDA Františka JINDROVÁ OP

zakladatelka České kongregace sester dominikánek a první generální představená

 

* 2. 3. 1858 Praha

+ 30. 8. 1939 Víceměřice

 

V roce 1858 se do rodiny důstojníka rakouské armády narodila dcera Františka. Otec byl se svým plukem překládán na různá místa bývalé monarchie rakousko-uherské, a tak se brzy dostal i s celou rodinou do uherského Köszegu. Františka se zde seznámila s nově založenou kongregací sester dominikánek blahoslavené (dnes už svaté) Markéty Uherské, kterou založily roku 1868 uherské šlechtičny pro vzdělání dívčí mládeže v duchu katolickém. Tady absolvovala učitelský ústav a (i přes námitky rodiny) roku 1877 do kongregace vstoupila. Obláčku měla 5. června 1877, přijala řeholní jméno Rajmunda a 21. listopadu 1879 složila svatou profes. Už v noviciátě se vyznačovala velkou svědomitostí a vlastnostmi, které daly tušit její růst v dokonalosti.

 

šila se lásce a úctě svých spolusester

Matka Margareta Ligeti, bývalá spolunovicka sestry Rajmundy, na ni velmi ráda vzpomínala: „Když sestry z Köszegu založily v roce 1882 klášter ve štýrském Gleisdorfu, byla tam poslaná se sestrami Aquinatou (hraběnkou von Hoyos) a Osanou Scheibenhof i sestra Rajmunda. Musela vykonat zkoušku z německého jazyka, aby zde mohla vyučovat na obecné škole. Kromě vyučování byla také ekonomou. Sestra Rajmunda měla pevný charakter, byla vážná, trochu melancholická, milovala samotu a ústraní, méně mluvila, byla zdrženlivá, ale ne příkrá. Naopak byla velmi vlídná a úslužná, příjemně a jemně veselá. Zachovávala věrně předpisy Stanov, při svých povinnostech horlivá, ale ne ukvapená. Co jednou začala, to také dokončila, přes všechny překážky a obtíže. Uměla se statečně přemáhat. Těšila se lásce a úctě svých spolusester."

 

První představenou

V Čechách v té době zatoužilo několik žen žít zasvěceným životem v dominikánském řádu. Odjely do rakouského kláštera sester dominikánek v Gleisdorfu, aby zde získaly náležitou řeholní formaci. Odtud se vrátily i se svou první představenou, sestrou Rajmundou, do Olomouce-Řepčína, kde 12. září 1889 založily za podpory olomouckých bratří dominikánů nové společenství sester dominikánek v českých zemích. Nejednalo se o kontemplativní klášter, ale o činné sestry, které se chtěly v duchu odkazu sv. Dominika věnovat službě a apoštolátu.

 

Nové prostředí

Otec provinciál P. Tomáš Anselmi OP ustanovil s. Rajmundu převorkou tohoto nového kláštera. Její příchod do Řepčína nebyl jednoduchý, byl provázen bolestným rozloučením se známým klášterem a milovanými spolusestrami i s učitelským povoláním, a rovněž pro ni znamenal začátek nemalých útrap. Odvykla již mateřské české řeči, přišla do jiného prostředí a to nejen do kláštera chudého, ale do bídy a nouze. To však bylo právě prostředí, ve kterém se měla rozvinout a zazářit její ctnost novým leskem a svítit spolusestrám skvělým příkladem. Boží Prozřetelnost ji povolala k vysokému stupni dokonalosti, proto pro ni připravila hodně obětí a útrap.

 

Radostně snášet nedostatek

Krajní nedostatek všech, i těch nejnutnějších věcí, spousta dluhů, pro které měl být nový klášter několikrát prodán, stálý nedostatek místa při neobyčejném vzrůstu činnosti, starosti s novými filiálkami, nemoci a časté úmrtí mladých sester, pomluvy nepřátel, které se sypaly na nové dílo. Při všech těchto starostech byla vždy pohotová ještě k větším obětem. Nikdy nebrala v úvahu své vlastní já. Učila sestry přijímat každou příležitost k sebezapření jako samozřejmost. Zejména vynikala láskou k chudobě, milovala věci prosté, nedělala si na nic nároky. I sestry učila šetřit a zříkat se všeho zbytečného, radostně snášet nedostatek. Během první světové války k tomu bylo hodně příležitostí. Spolusestry dojímal způsob, jak se dovedla ovládat, vše přijímat bez nářku, bez poznámek, s přesvědčením, že to tak musí být, nemluvit o tom, vůbec nemluvit o sobě. Vždy být pohotová přijmout ochotně a samozřejmě vše, co přinese příští okamžik. Ona nemluvila o sebezapření, ona jím žila. Při tom při svých častých chorobách ke všem vlídná, přístupná, k chybujícím shovívavá. Dovedla se vytrvale modlit, zejména v těžkých okolnostech, kdy mohl pomoci jedině Bůh. Tak svítila coby vzor ctnosti jako převorka v Řepčíně 23 let, vždy znovu volena a Ordinariátem potvrzována, a jako generální představená kongregace 12 let.

 

Odevzdaná do vůle Boží

Když už nemohla zastávat úřad generální představené, odebrala se do ústraní do Víceměřic, kde ještě zastávala úřad převorky. Poslední léta jí přibývalo nemocí, měla kruté bolesti, a přece nenaříkala, na nic si nestěžovala, trpěla heroicky až do poslední chvíle, klidná, odevzdaná do vůle Boží, zejména trpělivá, opravdu trpělivá, a silná. I když se občas pletla, vždy se projevovaly její navyklé řeholní ctnosti. V létě roku 1939 se velmi těšila, že pojede do Řepčína oslavit Zlaté jubileum příchodu sester. Říkala ošetřovatelce: „Pojedu do Řepčínka, ony si pro mne přijedou. Pozvaly mě." Avšak ke konci července se jí hodně přitížilo. Na svátek svatého Augustina přijala naposled Tělo Páně. Zachvacovaly ji mdloby. Jen s námahou řekla: „Připravte hromničku, a až zase přijdou mdloby, dejte mi sem ten obrázek s plnomocnými odpustky od Svatého otce."

 

Poslední cesta

Zemřela tiše v noci o čtvrt na dvanáct 30. srpna 1939. Byla převezena do Řepčína. Její pohřeb 2. září byl prostý, dušený ozvěnou propuklé války, která mezi prvními oběťmi smetla pozvaného slavnostního vykonavatele smutečních obřadů, generálního vikáře Dr. Jana Martinů. Místo něj doprovodil drahou Matku na poslední cestě z Řepčína na olomoucký Ústřední hřbitov otec provinciál Dr. Metoděj Habáň OP.

 

Matku Rajmundu ctíme jako svou zakladatelku, neboť ona vložila do tohoto díla mnoho utrpení, příklad ctností a heroické lásky, a tím je pro nás vzorem a povzbuzením.

 

Drahá Matko Rajmundo, odpočívejte v pokoji a proste za nás!