S. M. DOBROMILA Marie PEVNÁ OP

5. generální představená

 

* 17. 1. 1926 Svatý Štěpán
+ 12. 6. 1981 Střelice u Brna

 

Sestra Dobromila se narodila v malé vesničce jihovýchodní Moravy do katolické rodiny. Základní vzdělání získala na obecné škole v rodišti a do měšťanské školy dojížděla, většinou na kole, do nedalekého Brumova. Poté navštěvovala Odbornou školu pro ženská povolání u sester dominikánek v Bojkovicích. Zde zatoužila po řeholním životě. Její maminka byla tímto přáním bolestně zasažena, neboť byla jejich jedinou dcerou (dále měli 2 syny), ale svolení dala. Když po ukončení školy požádala o přijetí do kongregace, poslali ji představení na další vzdělání. Navštěvovala živnostenskou pracovnu v Olomouci a v Litovli a Ústav pro vzdělání učitelek odborných škol v Praze, kde maturovala v květnu 1947. Její nejstarší bratr slavil 6. července 1947 primici, druhý bratr tentýž den přijal svátost manželství a ona 28. srpna tentýž rok přijala řeholní roucho. Svatou profes složila 20. srpna 1949.

 

První formace – soustřeďovací klášter

Po zrušení bojkovické školy v září 1950 byla s celým konventem v rámci Akce Ř odvezena do Bohosudova, kde byla zaměstnaná při domácích pracích. V roce 1951 se dostala do továrny ve Varnsdorfu a po krátké době do Horního Maršova, ale za rok putovala do soustřeďovacího kláštera v Hejnicích mezi představené různých řádů. Tam se dobrovolně přihlásila k práci v hospodářství. I když měl život v Hejnicích ráz vězeňský, byl pro sestru Dobromilu přínosem pro poznání života různých společenství, které navzájem stmelila opravdová láska a jednota. V říjnu 1954 dostala svobodu a byla asignovaná do Ústavu sociální péče ve Snědovicích. 15. července 1956 jí bylo dopřáno složit doživotní sliby. V roce 1962 absolvovala zdravotní školu a když byly sestry ze Snědovic přestěhovány na Měděnec a byly jim svěřeny dívky mentálně postižené, konala zde službu sanitářky.

 

Učila lásce, úctě a vděčnosti

Na kapitule v roce 1968 byla zvolena generální rádkyní, proto se přestěhovala do kláštera v Broumově, kde šila a byla zároveň magistrou novicek a juniorek. Učila mladé sestry milovat řád a observanci, jít nekompromisně a radostně cestou života darovaného cele Bohu. Vedla je k lásce a vděčnosti ke starým a nemocným sestrám a k úctě k prostým domácím pracím a službám. V té době absolvovala dálkově katechetické studium při bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.

 

Velké obtíže

V lednu 1972 byla asignovaná do Střelic, kde v Útavu sociální péče převzala službu jako zdravotní sestra a nemocným sloužila s velkou láskou a trpělivostí. 8. července 1974 byla generální kapitulou zvolena za generální představenou. Zůstala dále v zaměstnání ve Střelicích, aby zároveň mohla řešit velké obtíže s nedokončenou stavbou našeho nového kláštera, která vyrůstala v blízkosti ústavu. Starostí bylo mnoho. Krajský církevní tajemník například naléhal, aby odvolala sestry ze Křtin. Tři roky odolávala v této věci tlaku i z ministerstva. Výsledek však byl takový, že střelická novostavba byla zapečetěna, zabrána a později obsazena civilními důchodci. Ona sama dostala výpověď ze zaměstnání. Odvolala se a na pokyn ministerstva byla výpověď zrušena. Nervové vypětí, namáhavé cesty, starost o kongregaci, to vše zanechávalo stopy na jejím zdraví, ale nedbala toho, pracovala ze všech sil.

 

Tajné sestry

Mezi její priority patřila také podpora tajných sester, které vstupovaly do kongregace v době, kdy to nebylo z pohledu komunistického státního aparátu možné. Tajné sestry žily ve velmi náročných podmínkách, nejčastěji po dvojicích v bytě a docházely v civilu do nejrůznějších zaměstnání. S kongregací byly svázány řeholními sliby a častým kontaktem se sestrami žijícími v klášterech. Mezi sebou vybudovaly hustou komunikační síť a vzájemně se podporovaly na utajených setkáních. Jejich zapojení do komunit, které bylo umožněno od roku 1988, se však už Matka Dobromila nedožila.

 
Nevyhovoval jim její statečný postoj

Velmi jí záleželo na duchovním růstu sester. Snažila se je povzbuzovat oběžníky, které promýšlela a promodlila v dlouhých adoracích u svatostánku. Dohodou s ředitelstvím ústavu rozvázala v roce 1977 pracovní poměr, aby se mohla plněji věnovat kongregaci. Brzy potom jí byl odebrán státní souhlas k zastupování kongregace před státními úřady. Nevyhovoval jim její statečný, nekompromisní postoj. Úcta a oddanost sester k ní tím neutrpěla, ale vzrostla. Při úředních jednáních ji zastupovala generální vikářka sestra Dagmar v naprosté shodě s ní. K devadesátému výročí naší kongregace (v r. 1979) vyvinula Matka Dobromila velkou iniciativu. Přála si, aby všechny sestry strávily tento den v děkovné a prosebné adoraci před Nejsvětější Svátostí. Písemně poprosila členky různých řádů, aby se s námi spojily v modlitbě, a kněze žádala o mše svaté na poděkování a za další duchovní vzrůst kongregace.

 

Bůh ví, jak bude dál

Přibývalo však i fyzických bolestí. Koncem dubna napsala: „Nikomu bych nepřála to, co sama prožívám, a Bůh ví, jak bude dál. ... Však dobrý Ježíš ví, proč, a když se mu to líbí, říkám k tomu i já své ANO. ... Sestry se stále modlí k blahoslavené Zdislavě – a já čekám, kdy mě vezme za ruku a půjdeme!“ 11. června 1981 měla velké bolesti. Přivolaný lékař zařídil převoz do nemocnice. Loučila se slovy: „Děkuji vám za lásku, kterou mi v takové míře prokazujete. Beru si vás s sebou na věčnost. Odchází se mi těžko, ale buď vůle Boží. ... Kdybych se nevrátila, všechno mi odpusťte. Všem sestrám kongregace vyřiďte, že jsem je měla velice ráda a že jim děkuji za modlitby a za účast. Všechno podávám jako oběť – Ano, Otče!“

 

...

Druhý den měla být operovaná, ale nedočkala se rána. V notesu, který měla v nemocnici, zanechala vzkaz:

„Ve chvíli odloučení od Vás přeji Vám všem ze srdce, abyste dovedly rozdávat kolem sebe víc lásky, než jsem dokázala já, abyste ... Na shledanou. Vaše sestra Dobromila.“

Pohřeb se konal 22. června 1981 ve farním střelickém kostele za účasti o. biskupa Otčenáška, o. provinciála Ambrože Svatoše OP, bratra zemřelé P. Františka Pevného, P. Metoděje Habáně OP a asi 80 dalších kněží. Byl vyzdvižen její život oběti a lásky a štědrost vůči mnoha farnostem a kněžím. Po mši svaté a obřadech byla rakev převezena do hřbitovní kaple v Olomouci, odkud bylo tělo zesnulé uloženo do hrobky k předcházejícím generálním představeným.

 

Beru si vás s sebou

Nám zůstala vzpomínka na sestru charakterní, s pevným postojem i v těžkých okolnostech, na Matku širokého srdce, štědrou k potřebám místních církví, kněží a všech potřebných. O svatosti jejího života svědčí i tato slova svědectví: „Jsem rád, že jsem ji znal v době zdraví i nemoci a těžil z milosti jejích obětí. Těším se, že budu moci těžit pro své svěřené duše i z nějaké její funkce v Království. Proto i při mši svaté ji budu spíš zdravit a stát o její asistenci, než bych se modlil za ni. I po stránce přirozené nám všem bude krásným příkladem nesení kříže... Kéž ji umíme následovat a tak přispět k záchraně duší, ke splnění svého poslání.“ Otec Reginald Dacík OP mezi jiným napsal:

„Vždy z ní zářila láska k dominikánské rodině a touha pracovat pro její rozkvět. Odcházela dobře připravena do nového života.“

Kéž i nám všem vyprosí tuto velikou milost!

 

R. I. P.