Aktuality

Zemřela sestra Anežka Marie Škrobánková OP

14.11.2018 12:45
V úterý 13.11.2018 ráno mezi druhou a třetí hodinou si svatá Anežka přišla pro naši sestru Anežku, aby ji doporovodila Domů. 

Svěřujeme sestru Anežku do vašich modliteb. Pohřeb bude v sobotu 17.11. 2018 v 10.30 ve Střelicích u Brna.

Nová předsedkyně KVPŽŘ

12.10.2018 12:45

Ve středu 10. října 2018 na řádném zasedání Konference vyšších představených ženských řeholí v ČR byla novou předsedkyní zvolena Sr. Krista Chládková, generální představená České kongregace sester dominikánek. Vyprošujeme hodně Božích milostí!

<< 1 | 2 | 3

130. výročí vzniku České  kongregace sester dominikánek...

 

...je jistě vhodnou příležitostí k tomu, abychom Bohu slavnostně poděkovali za vše, čím mohly sestry dominikánky přispět k šíření Jeho království mezi lidmi.

Jste srdečně zváni nahlédnout do našeho jubilejního roku i celé stotřicetileté historie. Přikládám malou „ochutnávku“. Číst dál...

 

SM. Krista OP L. Chládková 

generální představená č. 9

 

S.M. DOBROMILA OP

5. generální představená

 

* 17. 1. 1926 Svatý Štěpán

+ 12. 6. 1981 Střelice u Brna

 

Sestra Dobromila se narodila v malé vesničce jihovýchodní Moravy do katolické rodiny. Základní vzdělání získala na obecné škole v rodišti a do měšťanské školy dojížděla, většinou na kole, do nedalekého Brumova. Poté navštěvovala Odbornou školu pro ženská povolání u sester dominikánek v Bojkovicích. Zde zatoužila po řeholním životě. Její maminka byla tímto přáním bolestně zasažena, neboť byla jejich jedinou dcerou (dále měli 2 syny), ale svolení dala. Když po ukončení školy požádala o přijetí do kongregace, poslali ji představení na další vzdělání. Navštěvovala živnostenskou pracovnu v Olomouci a v Litovli a Ústav pro vzdělání učitelek odborných škol v Praze, kde maturovala v květnu 1947. Její nejstarší bratr slavil 6. července 1947 primici, druhý bratr tentýž den přijal svátost manželství a ona 28. srpna tentýž rok přijala řeholní roucho. Svatou profes složila 20. srpna 1949.

 

První formace – soustřeďovací klášter

Po zrušení bojkovické školy v září 1950 byla s celým konventem v rámci Akce Ř odvezena do Bohosudova, kde byla zaměstnaná při domácích pracích. V roce 1951 se dostala do továrny ve Varnsdorfu a po krátké době do Horního Maršova, ale za rok putovala do soustřeďovacího kláštera v Hejnicích mezi představené různých řádů. Tam se dobrovolně přihlásila k práci v hospodářství. I když měl život v Hejnicích ráz vězeňský, byl pro sestru Dobromilu přínosem pro poznání života různých společenství, které navzájem stmelila opravdová láska a jednota. V říjnu 1954 dostala svobodu a byla asignovaná do Ústavu sociální péče ve Snědovicích. 15. července 1956 jí bylo dopřáno složit doživotní sliby. V roce 1962 absolvovala zdravotní školu a když byly sestry ze Snědovic přestěhovány na Měděnec a byly jim svěřeny dívky mentálně postižené, konala zde službu sanitářky.

 

Učila lásce, úctě a vděčnosti

Na kapitule v roce 1968 byla zvolena generální rádkyní, proto se přestěhovala do kláštera v Broumově, kde šila a byla zároveň magistrou novicek a juniorek. Učila mladé sestry milovat řád a observanci, jít nekompromisně a radostně cestou života darovaného cele Bohu. Vedla je k lásce a vděčnosti ke starým a nemocným sestrám a k úctě k prostým domácím pracím a službám. V té době absolvovala dálkově katechetické studium při bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.

 

Velké obtíže

V lednu 1972 byla asignovaná do Střelic, kde v Útavu sociální péče převzala službu jako zdravotní sestra a nemocným sloužila s velkou láskou a trpělivostí. 8. července 1974 byla generální kapitulou zvolena za generální představenou. Zůstala dále v zaměstnání ve Střelicích, aby zároveň mohla řešit velké obtíže s nedokončenou stavbou našeho nového kláštera, která vyrůstala v blízkosti ústavu. Starostí bylo mnoho. Krajský církevní tajemník například naléhal, aby odvolala sestry ze Křtin. Tři roky odolávala v této věci tlaku i z ministerstva. Výsledek však byl takový, že střelická novostavba byla zapečetěna, zabrána a později obsazena civilními důchodci. Ona sama dostala výpověď ze zaměstnání. Odvolala se a na pokyn ministerstva byla výpověď zrušena. Nervové vypětí, namáhavé cesty, starost o kongregaci, to vše zanechávalo stopy na jejím zdraví, ale nedbala toho, pracovala ze všech sil.

 

Tajné sestry

Mezi její priority patřila také podpora tajných sester, které vstupovaly do kongregace v době, kdy to nebylo z pohledu komunistického státního aparátu možné. Tajné sestry žily ve velmi náročných podmínkách, nejčastěji po dvojicích v bytě a docházely v civilu do nejrůznějších zaměstnání. S kongregací byly svázány řeholními sliby a častým kontaktem se sestrami žijícími v klášterech. Mezi sebou vybudovaly hustou komunikační síť a vzájemně se podporovaly na utajených setkáních. Jejich zapojení do komunit, které bylo umožněno od roku 1988, se však už Matka Dobromila nedožila.

 

Nevyhovoval jim její statečný postoj

Velmi jí záleželo na duchovním růstu sester. Snažila se je povzbuzovat oběžníky, které promýšlela a promodlila v dlouhých adoracích u svatostánku. Dohodou s ředitelstvím ústavu rozvázala v roce 1977 pracovní poměr, aby se mohla plněji věnovat kongregaci. Brzy potom jí byl odebrán státní souhlas k zastupování kongregace před státními úřady. Nevyhovoval jim její statečný, nekompromisní postoj. Úcta a oddanost sester k ní tím neutrpěla, ale vzrostla.

Číst celý článek...

 

Rozhovor se s. Isabelou Rumlovou OP

Studium a budování spravedlivého světa

červenec 2019

 

V listu „Prameny naděje“ si bývalý magistr Řádu Timothy Radcliffe klade otázku, jak může člověk vydržet hledět na tolik utrpení, které nás obklopuje. V návaznosti na to varuje před pokušením našich generací, že se s utrpením prostě smíříme a přestaneme hladovět po obnově světa, že dovolíme, aby naše srdce zkameněla. Autor nás naopak vybízí, abychom se na věci dívali tak, jak skutečně jsou, a viděli i týraný svět, protože v těchto místech Kalvárie je možno potkat Boha a objevit nové slovo naděje. Takto bychom se měli učit soucitu a poznávat, že Bůh je přítomen dokonce uprostřed utrpení a že je to právě to místo, kde můžeme zaslechnout Boha, který nás volá ke svobodě. V ohrožení, v rukou násilníků, ve vězení. Ještě je stále živé povědomí o krutosti totalit posledních několika dekád, které sužovaly i střed Evropy. Stále jsou mezi námi lidé, kteří nejen „vědí“, ale kteří také „zažili“. Lze to všechno přijmout a odpustit? Proměnit v něco nového a dobrého? Naleznout v tom všem utrpení Boha, a dokonce i naději? Je možné si uchovat vizi lepšího spravedlivějšího světa a naději, že je tato vize reálná? Nad tím a mnohým dalším se zamyslíme v rozhovoru se sestrou Isabelou:

 

Křestním jménem se jmenujete Irmgarda, od koho jste toto jméno dostala? V našem prostoru je dost neobvyklé, nesetkala jste někdy kvůli tomu s nějakými poznámkami?

Dostala jsem ho od mé maminky, pocházela totiž z německé rodiny. Nikdy se mi za to ale nikdo nesmál, říkali mi prostě Irma, a tak jsem to měla i všude napsané. Jen v křestním listu jsem měla správnou podobu – Irmgard. Příbuzní mi potom vyprávěli legrační příhodu. Když mě pan farář křtil, tak prý říkal: „Irmgarde, já tě křtím“ a tatínek hned vyskočil: „Ale to je děvče!“.

 

Váš tatínek byl z české rodiny?

Ano. S maminkou seznámili díky tomu, že byl, jako lesní adjunkt, poslán do pohraničí. Ale uměl dobře německy, a tak, když si rodiče chtěli mezi sebou něco říct, řekli si to německy a my jsme tomu nerozuměli.

 

Doma jste tedy mluvili česky?

Ano, mluvili jsme česky. Maminka se to učila postupně, ale vždycky to bylo podle přízvuku poznat. Němčina mi nebyla cizí, ale moc jsem ji neovládala. Něco jsem se naučila vždycky o prázdninách u babičky a dědečka v Chomutově, tehdy v Komotau. Dokonce mě babička poslala se seznamem na nákup, kupovala jsem Blumenkohle, Paradiesäpfel... Nakonec jsem to zvládla a vše přinesla domů. Bylo to krásné dětství.

 

Jak se vám, jako smíšené rodině, žilo za války?

Bylo to strašné období a vystupňovalo se to na samém konci války. Před pololetím němečtí úředníci zjišťovali, kdo půjde na jakou školu studovat. Tatínek k nim nemohl jít, a tak poslal maminku. To byl kámen úrazu. Hned poznali, že je Němka, a hrozně jí vyhubovali, že její děti neumí německy. Zavolali si ji i k výslechu do Pardubic. Byla jako v kleštích. Potom už bylo všechno takové smutné, nerada na to vzpomínám. Němci prostě zoufale potřebovali lidi. Sestra musela okamžitě nastoupit do polního lazaretu jako ošetřovatelka a bratra odvedli do německé armády. Nejdříve musel na výcvik do Prahy. Ještě si pamatuji, jak jsme ho doprovázeli na vlak, mávali mu. Z Prahy nám ještě psával, jednou jsme ho dokonce jeli navštívit, ale byl někde na cvičení, a tak jsme ho nezastihli. Potom ho poslali do Cách a při náletu od Normandie ho na sv. Václava zasáhla střepina do krku a druhý den zemřel. Kamarádi, co stáli vedle něj, byli jen lehce zranění. Dozvěděli jsme se to až za delší čas. Na obálce dopisu byla špatná adresa, a tak chodil měsíc po celé republice. Nakonec to přišlo zpátky a dozvěděli jsme se, že je mrtvý. Hned jsme za něj nechali sloužit mši svatou. To jsme se naplakali, nedá se to vypovědět. Číst celý rozhovor...