Marie FILOMENA Dolanská

„Jen jedno je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ srov. Lk 10,42

Dětství

Marie Dolanská

Filomena Dolanská se narodila 30. listopadu 1895 v obci Všemina u Zlína. Byla šestým dítětem v početné rolnické rodině. Z jejích dvanácti sourozenců se dospělosti dožili jen tři sestry (všechny byly učitelkami) a tři bratři (dva římskokatoličtí kněží a jeden zemědělec). Kromě toho se rodina starala ještě o čtyři sirotky. Rodiče František a Marianna vedli děti k důvěrnému vztahu s Bohem. Což překrásně ilustrují dva v rodině tradované příběhy jejího dětství.

Asi čtyřletá běžela za pasáčky ven. Začala velká bouře a všichni se vrátili zcela promočení a zabahnění, jen po ní ani památky. Rodiče ji vyběhli hledat, ale bezvýsledně. Když déšť skončil, objevila se s jahodami navlečenými na stéblech zcela suchá a čistá. Když se jí vyptávali, kde se ukryla, řekla, že pod jedním velikým stromem. Zhrozili se, jestli ví, že to bylo nebezpečné, protože mohlo uhodit do stromu. Její odpověď byla odzbrojující: "Nemohlo, Pán Bůh viděl, že tam stojím."

Marie Dolanská

Podobně se rozhodla, že půjde na roráty, i když večer tajně vyslechla rozhovor rodičů, kteří ji kvůli nachlazení nechtěli ráno do kostela budit. Jenže ona bez rorátů být nechtěla. Spala tedy, a když se probudila ještě za tmy v domnění, že je ráno, potichu se oblékla a vyrazila do kostela úplně sama, přišla k němu, když ponocný troubil půlnoc. Dovedl ji zcela prokřehlou domů.

Její cesta k zasvěcenému životu se z dnešního pohledu může jevit poněkud zvláštní. Mezi lety 1901-1904 navštěvovala školu ve Všemině a její život zcela změnila jedna z návštěv jejího strýce, kněze, Msg. Františka Štěpána. Ten přijel ke své sestře Marianně a její rodině spolu s matkou Rajmundou Jindrovou OP v létě 1904. Matka Rajmunda požádala o tehdy osmiletou Filomenu a odvezla si ji do Kokor.

Mládí

Marie Dolanská

V Kokorách ve škole sester strávila Filomena další tři roky života. Studovala tu od roku 1905 do 1908 a zde se také seznámila se sestrou Kazimírou Havelkovou, která ji nejdříve jako učitelka, později jako spolusestra a nakonec jako matka provázela prakticky po celý její život.

Roku 1908 nastoupila Filomena do měšťanky v Olomouci – Řepčíně, kterou provozovaly také sestry dominikánky. Studium ukončila roku 1911 a rozhodla se pokračovat na kongregačním učitelském ústavě. Maturovala v červnu válečného roku 1915. Tehdy také strávila poslední prázdniny u rodičů a sourozenců, při kterých je požádala o dovolení vstoupit do naší kongregace.

Zasvěcení

Marie Dolanská

Devatenáctiletá Filomena se na svátek Jména Panny Marie 12. září 1915 stala novickou v České kongregaci sester dominikánek a získala řeholní jméno Marie. Po noviciátě ještě ve válečné době 12. září 1917 složila první profes a 28. srpna 1920 na svátek svatého Augustina doživotní sliby.

První působiště

Marie Dolanská

Už záhy po první profesi byla vyslána do svého prvního učitelského působiště, do čerstvě založeného domu ve Vlaštovičkách. Vesnička leží asi 6 km severozápadně od Opavy v pohraničním pásmu severní Moravy. Jde vlastně o jednu z mála českých vesniček v pásmu Sudet osídlených převážně německým obyvatelstvem. Obecní škola byla původně česká, ale po zavedení německého vyučování radou obce české děti chodily do Zlatník. Teprve roku 1914 začala jednání s kongregací sester dominikánek o zřízení české školy ve Vlaštovičkách. Roku 1915 sem přišly první sestry a začaly vyučovat v provizoriu, dům byl v té době tak chudý, že kandidátka (budoucí sestra Inocencie) chodila každý den vyžebrávat jídlo pro sebe, sestry i sirotky, kterých se sestry ujaly. (Od roku 1933 byl dům oficiálním sirotčincem a nesl jméno sv. Cyrila a Metoděje.)

Marie Dolanská

Roku 1917 byla dokončena stavba nové budovy, a tak sestra Marie mohla začít ve zcela nových podmínkách svou učitelskou dráhu. V září 1917 se stala učitelkou první a druhé třídy. Škola byla dvojtřídní (jedna třída: první a druhý postupný ročník a druhá třída: třetí, čtvrtý a pátý postupný ročník). Po ukončení pátého ročníku děti odcházely na měšťanku do Jaktaře. Kaple v novém klášteře byla posvěcena 30. září 1917. Pak už jen přibývalo práce i sester a zpočátku tam vládl skutečně velký nedostatek, zvláště kvůli velkému zadlužení stavby (kongregace v té době stavěla další tři filiálky). Sestra Marie začala růst ve výraznou osobnost, a to i díky příkladu sestry Kazimíry, která sem byla také poslána učit. Kromě školy obecné sestry provozovaly i mateřskou školu, sirotčinec a vedly nejrůznější kurzy. Tak se klášter stal vlastně kulturním centrem pro okolí. (Dodneška v Opavě lidé s láskou vzpomínají na sestry a jejich působení; dům zanikl násilně v 50. letech 20. století a v 90. letech nebyl obnoven.) V blízké Opavě žily tři její sestry učitelky a maminka, takže je občas mohla při svých pochůzkách potkat. Sestra Marie ve Vlaštovičkách celkem strávila 24 let a několikrát tu zastávala službu představené domu.

Do temné doby

Marie Dolanská

Roku 1938 došlo k zabrání Sudet a většina českých obyvatel se z tohoto pásma stěhovala do vnitrozemí a o chvíli později mnozí zase nazpět. Stejně tak to prožily i sestry (odešly do Hlavnice). Z této etapy návratu se nám zachoval dopis s. Marie, který je svědectvím nejen o jejím životě a postojích, ale i o tehdejších těžkých poměrech. Po návratu zpět a příchodu Němců bylo sestrám zakázáno vyučování a školu si pronajali Němci k vyučování v němčině a dosadili do ní německého řídícího a německou učitelku. Sestra Marie se stala školnicí a příjmy sester se opět staly velice skromnými.

Obětování

Marie Dolanská

Poměry se začaly postupně zahušťovat. Ve škole v roce 1940-41 učil novokněz P. Jindřich Stuchlík, pozdější profesor a provinciál řádu Bratří a sester Panny Marie v Jeruzalémě. Protože zjistil, že do školy chodí české děti, učil v češtině, byl ale udán a po třetím předvolání na gestapo mu oznámili, že za "opovrhováním německými úřady" ho čeká pracovní tábor. Měl čekat na rozhodnutí, svěřil se sestrám a sestra Marie mu další den řekla, že koncentrák nebude, že si to s Pánem Bohem vyjednala. Pochopil, že se za něj Pánu Bohu nabídla a ještě v devadesátých letech svědčil o její oběti. Nakonec jej německé úřady zbavily práva vyučovat, ale nezatkly jej.

Vězeňkyní

Marie Dolanská

O měsíc později byla však s. Marie zatčena v souvislosti s incidentem, který se stal ve škole. Sedlák Josef Láryš poslouchal tajně zahraniční zprávy a po napadení Jugoslávie napsal na tabulku své dcery: „Ať žije Jugoslávie.“ Německá učitelka Hedvika Davidová tabulku zachytila a otce rodiny udala. Byl zatčen a uvězněn. Vesničané se učitelce začali vyhýbat a ta si šla stěžovat sestře Marii, že ji lidé nenávidí. Ta jí připomněla, jak uvedla do úzkých celou rodinu, a dodala: "Co by vám to bylo udělalo, kdybyste to z tabulky smazala? Nikdo by o tom nevěděl." Za tuto větu byla učitelkou 7. května 1941 udána (obvinění bylo za navádění k porušování říšských zákonů) a žalobu na ni přibarvili ještě starosta obce Foltys a německý tajemník Šindler (vinili klášter a jeho představenou, že šíří nenávist k německé říši).

Marie Dolanská

10. května 1941 musela být ráno v Opavě na gestapu, vyslýchali jak ji, tak sestru Hermínu, která ji doprovázela. Nakonec byla vzata do samovazby v Opavě (odtud napsala svým sourozencům nádherný list, ve kterém odpouští své udavačce a svěřuje sebe i ji do Božích rukou) a v červenci 1941 odeslána do pracovního tábora v Ravensbrücku v Meklenbursku.

Život v táboře

Svědectví o tomto období jejího života máme jednak od několika jejích spoluvězeňkyň (Marie Jindřichové, Luisy Havlové, pí Leflerové, pí Kadetové, sestry boromejky Febronie), a též její rodiny, které psávala jednou za dva měsíce vždy 15 povolených řádků.

Víme, že nejdříve žila v bloku č. 1, kde uklízela světnici 150 žen a pletla punčochy asi rok a půl (do března 1943), později byla přeřazena na práci v dílně s papírem a žila v bloku č. 4 (do 6. 7. 1943) a nakonec na dílnu, kde se šily uniformy, a do bloku č. 3 (do 8. 12. 1943). Na jaře roku 1942 žádal její bratr, dómský vikář Josef Dolanský z Olomouce, faráře v Ravensbrücku o poskytnutí svátostí své sestře o Velikonocích. Odpověď přišla až za dva měsíce s odůvodněním, že není přístupu k vězňům pro katolickou církev.

Pro tyto necelé dva roky máme několik nádherných svědectví o její obětavosti, skromnosti spojené s radostným dělením se, touze pomoci, potěšit, dodat naději. O jejím modlitebním životě i ustavičných přímluvách za trpící kolem ní (v dlouhých hodinách na apelu se stále modlila) a ustavičné ochotě "kázat" - učit i v podmínkách pracovního tábora, o její vřelé lidskosti a ustavičně dokazované lásce a vlídnosti.

Domů

Marie Dolanská

V červnu 1943 ji rozbolel zub a velice jí natekla tvář a musel na "revír" – nemocnice lágru. Postupně jí odstranili nejen bolavý zub, ale i několik dalších včetně umělých a zjistili rakovinu čelisti. Po návratu na blok pracovala dál až do 26. listopadu, kdy jí tvář natekla tak, že nebylo vidět oko, a bolesti se vystupňovaly. Odešla znovu do nemocnice, kde určili 8. prosinec jako den pro operaci. 7. prosince bolesti ustaly, ale 8. prosince 1943 sestra v 11.30 dopoledne zemřela.

10. 12. 1943 byl P. Josef Dolanský povolán na gestapo, kde mu oznámili její smrt. Byla spálena v táboře a pohřeb ani přítomnost rodiny nebyla dovolena.

Soud a doznění

Marie Dolanská

Teprve po skončení války se pomalu scházely informace o jejím životě v táboře (patří sem mnohá nádherná svědectví v dopisech i pamětech, ale jedna ze spoluvězeňkyň nám zaslala i dvě věci, které jí patřily do toho 8. prosince 1943 i o osudu učitelky Hedviky Davidové. Soud s ní popsala nová představená z Vlaštoviček s. M. Irena Horáková (30. ledna 1946). Byla souzena porotou deseti soudců a předvoláno bylo celkem osm svědků: Josef Láryš, který se po čtyřech měsících vazby vrátil k rodině, jeho dcera a další dívka ze třídy učitelky Davidové, řídící učitel Šön, Karel Osadník a sestry dominikánky: Jana, Hermína (právě ona tlumočila přání sestry Marie odpustit a nesoudit) a Regina. Nakonec byla Davidová obžalována ze tří zločinů: nacismus a jeho šíření, udání Láryše, zatčení M. Dolanské (díky jejímu písemnému přání byla za tento bod osvobozena.

Marie Dolanská

Rozsudek nakonec zněl na 25 let žaláře, z toho 15 v pracovním táboře. Trest smrti pravděpodobně nedostala jen díky sestře Marii, díky jejímu odpuštění a spolehnutí se na Boží spravedlnost.

Marie Dolanská

Odkaz sestry Marie byl probírán během posledních 65 let v několika článcích i v povídce A. C. Nora Filomenka, ale ten skutečný odkaz bude třeba ještě víc vidět její vlastní optikou. Optikou odpuštění a svědectví života zcela provázaného s Ježíšem, svědectví života zcela naplněného láskou. Teď je chvíle, kdy je třeba zopakovat: „Jen jedno je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“